Lid Boží a dějiny spásy

"Tak jako Bůh vešel ve známost po celém světě, tak se mezi lidmi rozšířil i zákon. Ať každý pohlédne na svou vlast a na svůj dům a nebude pak pochybovat o mých slovech." (Jozef Flavius, Proti Apionovi 284)

Golgota - kříž, smrt a vzkříšení - je centrem lidských dějin, ústředním bodem vesmíru.

Věčný Bůh, který vždy byl, je a bude a nemůže nebýt, je sám v sobě nekonečně a nezměrně šťastný a nikoho a nic mimo sebe k své blaženosti nepotřebuje. Vnitřní život Nejsvětější Trojice: věčné netělesné plození Syna Otcem a vycházení Ducha svatého z Otce i Syna a jejich vzájemné vztahy, to samo o sobě je nevyčerpatelným a neproniknutelným tajemstvím. Bůh věčně a dokonale poznává sám sebe a raduje se ze své vlastní dokonalosti a dobroty. Boží dobrota je nekonečná, a proto je věčným a nekonečným zdrojem věčné a nekonečné Boží blaženosti a štěstí.

Tento nekonečně dokonalý a blažený Trojjediný Bůh se svobodně a z lásky rozhodl stvořit rozumné a svobodné bytosti, které by mohly mít účast na jeho Božském životě a věčné blaženosti. Stvořil nespočetné zástupy nebeských duchů (anděly) a rozdělil je do devíti andělských chorů.(andělé, archandělé, síly, mocnosti, panstva, trůny, knížata, cherubové, serafové) Stvořil i člověka z prachu země a dal mu pomocnici jemu rovnou – ženu: kost z jeho kostí. Hned od stvoření obdařil Bůh anděly i lidi velikými dary svých milostí, ale podrobil i je zkoušce. Pokud ve zkoušce obstojí, měli dostat ten největší Boží dar, největší blaženost, jaké je stvořený duch schopen – a to je blažené patření na Boha. Toto blažené patření neboli nebeská sláva je stav dokonalého štěstí, které nemůže nikdy skončit. Jak Bůh vyzkoušel anděly, to přesně nevíme. Víme ale, že asi třetina (Zj 12,4) těchto duchů ve zkoušce neobstála a v tom okamžiku, kdy se postavili proti Bohu, byli svrženi s nebe a stali se z nich ďáblové, zavržení duchové. Jejich poznání a svoboda byli tak obrovské, že jejich rozhodnutí je navěky nezměnitelné. Ďáblové jsou navěky zavrženi, protože oni nikdy ani nebudou chtít své rozhodnutí - vzbouřit se proti Bohu - změnit, nikdy svého hříchu nebudou litovat.

I člověk byl podroben zkoušce, ale svoboda a poznání našich prarodičů nebyli tak velké, jako u andělů, proto i potom co zhřešili, je ještě možná jejich spása. Ale katastrofa prvního hříchu prarodičů je přesto strašná a její následky nedozírné.Před hříchem byli Adam a Eva spravedliví, svatí a nesmrtelní a žili v rajské blaženosti. O těchto vlastnostech prarodičů víme z Písma. (Ef 4,24; Kol 3,10; Gen 2,15; Gen 2,17; Gen 3,19) Spravedlnost prvních rodičů znamenala, že žili v souladu sami se sebou, jeden s druhým, s přírodou i s Bohem svým Stvořitelem. Všechny jejich city a vášně byli plně podřízeny jejich vůli. (Vášeň je duševní hnutí, které stimuluje vůli určitým směrem.) Vůle byla nakloněna k dobrému a vedena rozumem, který měl přirozené poznání Boha. Jejich inteligence nebyla nijak narušena a nepředstavitelně převyšovala naše dnešní schopnosti. Jejich paměť byla dokonalá. Vše, co zažili a co jednou věděli, si mohli vybavit, kdykoliv potřebovali. Kromě toho měli vlité poznání o sobě, o světě a jeho zákonitostech i o Bohu. Od svého stvoření byli obdařeni milostí posvěcující, proto říkáme, že byli svatí. Bili také nesmrtelní. To vyplývá z Božích slov, že smrt bude trestem, pokud neposlechnou a budou jíst ze zakázaného ovoce. Jejich přirozená blaženost byla zajištěna i tím, že byli postaveni do rajské edenské zahrady. Zde měli zvláštní podmínky, které Bůh uzpůsobil tak, že jim nehrozilo žádné nebezpečí. Byli chráněni od katastrof a úrazů, nemohli být nemocní ani nemohli trpět žádnou bolestí. V Edenu neměli žít věčně. Po určitém čase zkoušky měli přejít z ráje do nebeské blaženosti, která tu rajskou nekonečně převyšuje. Nebeská blaženost spočívá ve věčném patření na Boha. Kdo Boha plně a přímo vidí, nemůže již zhřešit, nemůže chtít nic zlého, a proto tato jeho blaženost nemůže už nikdy skončit.

Adam s Evou ve zkoušce neobstáli! Vzbouřili se proti Bohu a přestoupili jeho příkaz. Jak to mohli udělat, to je nepochopitelné. Je to temné tajemství hříchu. Bůh před nás staví možnost věčné spásy a možnost věčného zavržení, to je tajemství Boží lásky a lidské svobody. Právě svobodou se podobáme Bohu, právě ní se nám dává možnost dosáhnout věčné blaženosti v účasti na Božím životě, a právě ní se také můžeme odsoudit k věčnému zavržení v pekle.

Hříchem lidé:ztratili milost posvěcující, propadli trestu smrti těla i duše, tedy věčnému zavržení v pekle, daleko od Boží tváře, jejich rozum byl zatemněn, vůle nakloněna ke zlému, duše podrobená temnotě a strachu, tělo nemocem, byli vyhnáni z ráje. Zvláštním trestem pro muže je, že se bude živit prací svých rukou v potu tváře a země mu vydá jen trní a hloží, protože pro jeho neposlušnost je Bohem prokleta. Žena dostala jako zvláštní trest porodní bolesti i to že muž jí bude vládnout. Dědičným hříchem se lidské srdce stalo modlářským, notoricky touží něco mít, vlastnit, namísto toho, aby se cele oddalo Bohu. Modlářská pýcha a ctižádost prostupuje jako jemná těžce postřehnutelná mlha celou naši bytost – rozum, vůli a všechny mohutnosti. Na našem srdci je jemný závoj hříchu, jehož strhnutí je pro nás velmi bolestné. Tento závoj otrockou silou spoutává pohany i všechny, kdo neznají a nechtějí přijmout pravdivý vztah k Bohu Stvořiteli nebe i země. Když upřímný vztah k Pravému Bohu odmítáme, jsme unášeni silou modlářství, která má svůj kořen a moc ve spojení s démony a v různých okultních (skrytých) praktikách, které jsou vtěleny do pohanských náboženských kultů – věštění, magie, spiritizmus.

Dokud ale člověk žije zde na zemi, není jeho zavržení definitivní. Rodíme se poznačeni dědičným hříchem a dědíme i trest za něj. Každé dítě je od narození odsouzeno k věčnému zavržení. Ale hned při vyhnání z ráje slibuje Bůh ženě potomka, který rozdrtí hlavu hadu-pokušiteli.Bůh měl od začátku už před stvořením světa připraven plán našeho vykoupení a spásy. Boží Syn se od věčnosti nabídl Otci jako smírná oběť za hříchy lidí. Proto také Bůh stvořil svět v Kristu a skrze Krista, skrze Něho a pro Něho. Vtělení Božího Syna pro naši spásu je to tajemství od věku skryté, tajemný Boží způsob naší spásy. Způsob, jak Bůh znovu nastolí ve světě spravedlnost a zadostiučiní za urážky, způsobené Bohu našimi hříchy. Proto Bůh mohl stvořit člověka a dát mu svobodu, protože měl způsob, jak napravit jeho chyby a zločiny. Kristus Ježíš je ta Boží Spravedlnost a Boží Moudrost. Ó šťastná vina pro kterou přišel Vykupitel tak slavný…

V Písmu vidíme, ženásledky hříchu se postupně prohlubovaly. První generace si sebou nesli ještě kousek ráje. Žili mnoho staletí. Jejich inteligence a další schopnosti stále ještě pře převyšovali naše dnešní. Ti, kteří byli zbožní, činili pokání a ptali se po Boží vůli pro člověka, dědili od svých předků i informace, které byly prvním rodičům v ráji dány vlitým poznáním. Také mluvili s Bohem. Ke Kainovi, když se hněvá na Ábela, mluví Bůh a říká mu, aby přemáhal hřích v sobě. I po zavraždění Ábela k němu Bůh mluví a vede ho k pokání. V této době za prvních patriarchů bylo jen jedno náboženství. Když se narodil Enóš, Adamův vnuk, začalo se vzývat jméno Hospodinovo. (Gen 4,26)

Jak se na zemi množila nepravost a hřích se rozmáhal, rosta i lidská temnota.Lidé už nebyli schopni slyšet Boží hlas a byli stále více pod vlivem démonů. Démoni se jim zjevovali a dávali jim různé inspirace a pseudoduchovní zkušenosti a nabízeli svou zdánlivou pomoc v těžkostech každodenního života. Protože lidé ztratili kontakt s pravým Bohem, ale vždy toužili po pomoci nějaké vyšší moci, otvírali se těmto démonickým silám a inspiracím. Tak vznikala různá pohanská náboženství. Klasické pohanství (polyteizmus) je dodnes dochováno v hinduizmu. Buddhizmus vznikl asi v 5. st. před Kristem z hinduistického prostředí. Je to vlastně démony inspirovaná filozofie, jak vlastním úsilím dosáhnout jakéhosi sebezdokonalení. Nabízí falešnou duchovní cestu, jejímž cílem je rozplynout v neosobnu. Právě ďábel po ničem tak netouží, jako po vlastní anihilaci. Ví však, že to není možní. Islám je antikristovské náboženství. Je to reakce na židovství a křesťanství.

Když na zemi začali vznikat různé národy a vyčlenili se odlišné kultury, každý začal uctívat své vlastní falešné bohy – démony. Tehdyvyvstala potřeba, aby zde byl jeden národ, který uchová poznání pravého Boha a pravé náboženství. Proto si Bůh povolal Abraháma a slíbil mu, že si s něj vytvoří veliký národ. Před Abrahámem zachovávali poznání pravého Boha patriarchové. Patriarchové měli dar dlouhověkosti, což přispělo k zachování tradice od Adama k Abrahámovi a Mojžíšovi, který zapsal dějiny od stvoření světa. Od Adama k Mojžíšovi je jen 6 článků, přes které se předávala tradice o stvoření světa a prvotním zjevení, které měli Adam s Evou v ráji.

(Noe byl 10. od Adama, Abrahám 20. a Mojžíš 26. Ovšem: Abrahám zažil Noeho, Noe zažil Metúšaléma a Metůšalém zažil Adama. Mezi Adamem a Abrahámem jsou tedy jen 2 články, přes které se mohla předávat tradice. Když Abrahám zemřel, bylo jeho vnukovi Jákobovi 15 let. Od Jákoba k Mojžíšovi jsou 3 generace. Obvykle dědeček zažije vnuka, takže asi 2 články pro předání tradice. Přímá linie tradice šla tedy takto: Adam, Metúšalém, Noe, Abrahám, Jákob, Kehat syn Léviho, Amrám, Mojžíš = maximálně 6 článků.)

Mojžíšovi Bůh zjevil mnoho tajemství, dal mu zákon, kterým Izrael ustanovil jako svůj zvláštní národ, aby se uchovalo poznání pravého Boha a zdravé přirozené myšlení, které rozlišuje pravdu od lži a dobro od zla. To bylo nutné, aby lidstvo bylo vůbec schopno přijmout slíbeného Vykupitele. Aby lidé byli vůbec schopni chápat základní duchovní skutečnosti, jako vina, zásluha, spravedlnost, trest, hřích, odpuštění, spása… O Kristu psali všichni proroci od Mojžíše do Malachiáše. SZ je plný proroctví a předobrazů Ježíše Krista. Když Ježíše vykládá Písmo emauzským učedníkům a ukazuje jim, že podle Písma Mesiáš musel trpět a tak vejít do své slávy, hoří jim srdce, protože vidí, že to vše je pravda. Už před Kristem se poznání pravého Boha skrze Izrael rozšířilo do všech okolních národů i k národům vzdáleným.

Jozef Flavius píše:„První řečtí filosofové zdánlivě zachovávali otcovské tradice, ale ve svých dílech a ve své filosofii se řídili vzorem našeho zákonodárce,“ (Mojžíše) „měli stejný názor o Bohu, učili střídmému životu a vzájemné družnosti. Nejen oni, ale i jejich lid už dávno napodobuje naši zbožnost. Neexistuje žádné řecké město ani barbarský národ, kde by se podle našeho vzoru nebyl ujal zvyk volného sedmého dne nebo kde by se nezachovávaly půsty, rozsvěcování světel a mnoho našich zvyklosti, týkajících se stravy. Snaží se napodobovat i naši soudržnost, naši ochotu podělit se o majetek s jinými, naši pracovitost v řemeslech a naši pevnost při obraně zákona v dobách tísně. Nejobdivuhodnější je, že zákon si zachoval platnost svou vlastní silou bez svůdného slibu budoucích rozkoší, a stejně jako Bůh vešel ve známost po celém světě, tak se mezi lidmi rozšířil i zákon. Ať každý pohlédne na svou vlast a na svůj dům a nebude pak pochybovat o mých slovech.“ (Proti Apionovi 281-284)