Pravost Starého zákna III. - starověk a Bible

Existují mnohé historické Zprávy ze starověkých dějin národů, které přišli do kontaktu s Izraelem nebo si rovněž pamatují události popisované Starým zákonem.

Skoro u všech národů světa se dochovaly legendy o potopě světa. Antropologové jich shromáždili celkem 213. (59 ze severní Ameriky, 46 ze střední a jižní Ameriky, 31 z Evropy, 17 ze středního východu, 23 z Asie a 37 z Oceánie.) Všechna tato vyprávění národů všech kontinentů se shodují v třech zákl. bodech: Byla zde loď záchrany, svět byl zničen vodou a lidské pokolení bylo zachráněno. (Stan Taylor, dok. film ČT Ostrava, Svět, který zmizel potopou.)

Velmi známá je např. kamenná stéla s textemeposu o Gilgamašovi, který vypráví o potopě světa. Stéla s vytesaným textem pochází z konce 3. tis. př. Kristem, což je doba, kdy podle Bible zemřel Noe.

V 70 letech 20. st. bylo v okolí dnešního Allepa, na místě starověkého města Ebla nalezeno asi 16 000 hliněných destiček s různými texty. Jejich původ je datován do 2. pol. 3. tisíciletí př. Kr. Jde o zdroj mnohých informací potvrzujících pravost a historickou věrohodnost biblické knihy Genezis. Setkáme se zde s názvem země Kenaan, který byl pokládán za pozdější. Jsou vzpomínána města jako Adma, Seboim, Soár, Cháran, Sodoma, Gomora či Ur. Některá z nich byla dosud známa jen z Bible. Na destičkách z Ebli se mluví o stvoření světa jediným Bohem z ničeho i o Adamovi a Evě.

Flavius:

Již zmiňovaný židovský historik Josef Flavius v 1. knize svého spisu Proti Apiónovi (body 73-102) dokazuje z egyptských, syrských (Týrus) a babylonských pramenůpravdivost biblických zpráv o pobytu Izraelců v Egyptě a Exodu do Palestiny, o stavbě chrámu Šalomounem, dobytí Jeruzaléma Nabuchodonozorem a návratu Izraelitů do zaslíbené zemně za perského krále Kýra. Konkrétně se odvolává na egyptského autora Manethósa píšícího řecky, který čerpal z egyptských kronik; dále na Foinické kroniky a na Diose a Menandra z Efezu, což byli dva řecky píšící autoři, kteří Flaviem vzpomínané zprávy z Foinických kronik potvrzovali. Co se týče kronik chaldejských, odvolává se na Bérósse, což byl Chaldejec píšící řecky o astronomii.

Flavius říká:

"Tento Manethós píše o nás v druhé knize svých Dějin Egypta. Budu citovat jeho vlastní slova tak, jako bych si jej přímo bral za svědka: 'Tútimaios. Za jeho vlády se, nevím proč, proti nám zdvihl boží hněv, když náhle z východu jakýsi bezvýznamný národ vytáhl proti naší zemi a snadno bez odporu se jí násilně zmocnil. ... Jejich národ se jmenoval Hyksósové, což znamená „královští pastýři“. ... Někteří tvrdí, že to byli Arabové. ... Uvedení králové národa, zvaného „Pastýři“ a jejich potomci vládli Egyptu 511 let. ... Za vlády krále jménem Misfragmuthósis byli „Pastýři“ poraženi a vyhnáni z celého Egypta ... Oni pak podle smlouvy vytáhli se svými rodinami i s dobytkem (bylo jich ne méně než dvě stě čtyřicet tisíc lidí) z Egypta přes poušť do Sýrie. V obavě před mocí Asyřanů, ti totiž tehdy ovládali Asii, vystavěli v kraji, zvaném nyní Judea, město, které by mohlo pojmout takové množství lidí, a nazvali je Jeruzalém."

Dále Flávius vypisuje z Manathóse celou řadu egyptských králů, kteří vládly po odchodu Izraelitů z Egypta a uzavírá: "'Séthós ... Krajina pak po něm dostala jméno Aigyptos, protože Séthós se prý jmenoval Aigyptos, a Harmais, jeho bratr, dostal jméno Danaos.' Tolik Manethós. Sečteme-li uvedený počet let, je zřejmé, že takzvaní „Pastýři“, naši předkové, byli vyhnáni z Egypta a usadili se v Judei o tři sta devadesát tři let dříve, než Danaos přišel do Argu, a právě ho považují Argejští za svého nejstaršího předka. Manethós nám podle egyptských kronik dosvědčil dvě nejpodstatnější věci: za prvé, že jsme do Egypta přišli odjinud, a za druhé, že jsme odtamtud odešli už tak dávno, že k tomu došlo téměř tisíc let před Trojskou válkou."

V bodech 107-111 téže 1. knihy Proti Apiónovi říká Flávius, že v týrských kronikách je zaznamenáno, jak Izraelský král Šalomoun dal postavit Jeruzalémský chrám asi 140 let před založením Kartága týrskými. Dále vyprávějí týrské kroniky o přátelství jejich krále Chírama s Šalomounem a o jejich soupeření v luštění hádanek.Flavius výslovně říká: „Týrští dosud uchovávají mnoho listů, které si Šalomoun a Chíram vyměnili.“ (b. 111)

A Flavius pokračuje: „Svědkem toho, že jsem si své tvrzení o syrských kronikách nevymyslel, mi budiž Dios, autor který je považován za spolehlivého historika foinických dějin. On píše ve svýchDějinách Foinikie toto: ‚Po smrti Abibalově se ujal vlády jeho syn Chíram. Navážkami připojil k městu území, prostírající se na východ od něho, a tak je rozšířil. Chrám Diův, který stál dosud na odděleném ostrově, spojil navezenou půdou s městem a vyzdobil jej zlatými obětními dary. Pak vystoupil na Libanón a dal tam porážet stromy, potřebné pro stavbu chrámů. Jeruzalémský vládce Šalomoun prý poslal Chíramovi hádanky a požádal jej, aby on mu zase poslal své. Ten, kdo nedokáže hádanku rozluštit, zaplatí tomu, kdo řešení najde. Chíram souhlasil, a když nedokázal najít řešení hádanek, zaplatil jako pokutu vysokou částku. Pak jakýsi Týřan Abdémón rozřešil předložené hádanky, sám předložil jiné a tehdy zase Šalomoun je nerozřešil a zaplatil mnoho peněz Chíramovi.‘ Dios tak dosvědčuje to, co jsem už dříve uvedl. Jako další svědectví uvedu Menandra z Efezu. Ten popsal události, k nimž došlo za vlády jednotlivých vladařů u Řeků i u barbarů, přičemž se snažil čerpat zprávy z místních kronik. Když při výkladu o vládě týrských králů dospěl k Chíramovi, říká: ‚Po smrti Abibalově se ujal vlády jeho syn Chíram, který žil padesát tři let a vládl třicet čtyři roků. ... Za jeho vlády žil chlapec Abdémón, který uměl vždy správně rozřešit hádanky, jež posílal jeruzalémský král Šalomoun.‘“ (b. 112-120)

Dále Flavius vypisuje od autora Menandra z Efezu letopočty týrských králů až do týrského krále Pygmalióna, jehož sestra utekla a založila v Lybyi město Kartágo. Z toho Flávius vypočítává, žeKartágo bylo založeno 143 let a 7 měsíců po stavbě Jeruzalémského chrámu. (b. 121-126)

Daleko jasnější a zajímavější je to, co Flavius vybírá z kronik Chaldejských. Chaldejci jsou národ, ze kterého vyšel Abrahám. Praotec Abrahám žil, jak známo, v době asi 2000 let před Kristem a město, ze kterého pocházel, se jmenuje Ur chaldejských. (por. Gen 11,31 i ostatní údaje v Gen 11 s tím, co Flavius vypisuje z chaldejských kronik – cihly, asfalt...) Flavius v 1. knize Proti Apiónovi říká:

"Nyní přistoupím k tomu, co vyprávějí o našich dějinách chaldejské kroniky, které se v řadě věcí shodují s našimi knihami. Dokladem toho jeBéróssos, původem Chaldejec, kterého však znají všichni vzdělanci, protože uvedl k Řekům díla o astronomii a o chaldejském myšlení. Tento Béróssos vypráví podle nejstarších kronik o potopě a o záhubě lidí, stejně jak to vylíčil Mojžíš, i o arše, v níž se zachránil praotec našeho rodu Noe, když archa přistála u vrcholku arménských hor. Pak vypočítával potomky Noeho i dobu jejich života až došel k Nabopalasarovi, králi babylónskému a chaldejskému. Při líčení jeho činů uvádí, jak Nabopalassar vyslal proti Egyptu a proti naší zemi svého syna Nabokodrosora s velkým vojskem, když se dozvěděl o tamější vzpouře, přemohl povstalce, dal vypálit jeruzalémský chrám a vyhnal a přestěhoval náš národ do Babylónu. Jeruzalém pak zpustl na sedmdesát let až do doby perského krále Kýra. Babylónský vladař prý si podrobil Egypt, Sýrii, Foinikii a Arábii a svými skutky prý překonal všechny dřívější chaldejské a babylónské vladaře. Uvedu zde vlastní Béróssova slova, která zní takto:

„Když jeho otec Nabopalasar uslyšel, že satrapa pověřený správou Egypta, Koilé-Sýrie a Foinikie se vzbouřil, poslal proti němu svého syna Nabokodrosora, který byl ještě v plné síle. Nabopalasaros sám totiž už nemohl podstupovat útrapy tažení. Nabokodrosor se v bitvě utkal s povstalcem, zajal ho a navrátil území pod dřívější pravomoc. Jeho otec Nabopalassaros tehdy náhodou onemocněl a po pětadvacetileté vládě zemřel v Babylonu. Nabokodrosor se brzy po otcově smrti dozvěděl, dal do pořádku záležitosti v Egyptě i na ostatním území, pak soustředil židovské, foinické a syrské zajatce i zajatce z národů žijících v Egyptě a přikázal jednomu ze svých přátel, aby je za doprovodu silného vojska odvedl i s celou kořistí do Babylónie. Sám pak se s malým oddílem vrátil do Babylónu. Správu říše tehdy měli v rukou Chaldejci, nejurozenější z nich byl v té době králem. Nabokodrosor se pak znovu chopil vlády nad celou otcovskou říší a přikázal, aby zajatci byli po svém příchodu usídleni na nejvhodnějších místech Babylónie. Sám pak skvěle vyzdobil válečnou kořistí chrám Bélův i ostatní chrámy, obnovil staré město a připojil k němu novou městskou část vně hradeb. Aby obléhatelé napříště nemohli změnit tok řeky ve svůj prospěch, opevnil vnitřní město trojí hradbou a další tři hradby dal postavit kolem vnější části města. Vnitřní hradby dal postavit z pálených cihel a asfaltu, vnější hradby z obyčejných cihel. Když takto pozoruhodným způsobem opevnil město a nechal ozdobit brány, jak to odpovídalo jejich posvátnosti, dal ke královskému paláci svého otce přistavět další palác. Trvalo by mi příliš dlouho, než bych popsal jeho mohutnost a nádheru. Dodám jen tolik, že stavba paláce byla hotova během patnácti dnů, ačkoli palác byl nesmírně veliký a nádherný. V tomto královském paláci dalNabokodrosor postavit vysoké kamenné terasy, jejichž podoba měla připomínat hory, osadil je nejrůznějšími stromy a vytvořil takzvanou visutou zahradu, protože jeho žena, která vyrostla v Médii, toužila po horské krajině.“

Toto vyprávěl Béróssos o Nabokodrosorovi vedle mnoha dalších událostí v třetí knize svých Chaldejských dějin. Polemizuje v ní s řeckými autory, kteří se mylně domnívali, že Babylón založila asyrská královna Semiramis, a mylně tvrdili, že ona dala postavit ony obdivuhodné stavby. V této věci musíme považovat za věrohodnou chaldejskou kroniku, vždyťi ve foinických archívech jsou zápisy, které se shodují s tím, co o babylónském králi píše Béróssos, totiž že si podrobil Sýrii a celou Foinikii. Souhlasí s tím i Filostratos ve svých Dějinách, když líčí obléhání Týru, a také Megasthenés ve čtvrté knize Indických dějin, v níž se pokusil ukázat, že tento babylónský král předčil statečností a slávou Hérakla, protože dobyl i velkou část Libye a Ibérie. Nyní doložím citátem z Béróssa, co jsem výše napsal o jeruzalémském chrámu, totiž že byl zničen ohněm při vpádu Babyloňanů a že jeho rekonstrukce byla zahájena za Kýrovy vlády nad Asií. Béróssos píše v třetí knize:

„Když Nabuchodonosor zahájil stavbu uvedené hradby, onemocněl a zemřel po čtyřiceti tříleté vládě, vlády se po něm ujal jeho syn Evilmaraduch. Vládl nezákonně a násilně, proto se stal obětí spiknutí svého švagra Nériglisara a byl zavražděn po dvouleté vládě. Po jeho smrti se ujal vlády spiklenec Nériglisaros a vládl čtyři roky. Jeho syn Laborosoardoch měl ještě jako dítě po dobu devíti měsíců královskou hodnost, ale projevy jeho špatného chování vyvolaly spiknutí jeho blízkých druhů, kteří ho ubili. Po jeho smrti se spiklenci shromáždili ajednomyslně svěřili vládu Nabonnédovi, jednomu z Babyloňanů, kteří měli účast na spiknutí. Za jeho vlády byly restaurovány babylónské hradby podél řeky a opraveny pálenými cihlami a asfaltem.

V sedmnáctém roce vlády vytáhl Kýros s mohutným vojskem z Persie, podrobil si zbytek Asie a vytáhl proti Babylónii. Když se Nabonnédovi donesla zpráva o tomto tažení, vytáhl se svým vojskem, ale v boji utrpěl porážku, uprchl s hrstkou mužů a uzavřel se v městě Borsippa. Kýros dobyl Babylón a nařídil strhnout vnější městské hradby, protože město se mu zdálo příliš opevněné a nedobytné. Pak odtáhl k Borsippě, aby tu obléhal Nabonnéda. Ten však nečekal na obléhání a vzdal se sám. Proto s ním Kýros jednal lidumilně, povolil mu, aby se usadil v Karmanii a nechal ho odejít z Babylónie. Nabonnédos strávil v té zemi zbytek života a také tam zemřel.“ Tyto údaje odpovídají pravdě a shodují se s našimi knihami. V nich se píše, že Nabuchodonosor zpustošil v osnmáctém roce své vlády náš chrám, který tak zanikl na padesát let. Jeho základy byly znovu položeny v druhém roce Kýrovy vlády a chrám byl dokončen v druhém roce Dareiovy vlády. Nyní uvedu ještě foinické letopisy. Nechci nechat stranou ani nadbytečné doklady. Chronologie je takováto: Za krále Ithóbala Nabuchodonosor obléhal Týros třináct let. Po něm vládl deset let Baal. Poté byli ustanoveni soudci, kteří zastávali své úřady v tomto pořadí: Eknibal, syn Basléchův dva měsíce, Chelbés, syn Abdaiův deset měsíců, velekněz Ahhar tři měsíce, Mythynos a Gerastratos, synové Abdélimovi, byli soudci šest let, po nich byl jeden rok králem Balatór. Po jeho smrti povolali Merbala z Babylónu, který pak vládl čtyři roky. Když zemřel, povolali na trůn jeho bratra Chírama, který kraloval dvacet let. Za něho byl Kýros vladařem Peršanů. Úhrnem se tedy jedná o padesát čtyři roky a tři měsíce. Nabuchodonosor začal obléhat Týros v sedmnáctém roce své vlády a ve čtrnáctém roce Chíramovy vlády se ujal trůnu Peršan Kýros.Je tu úplná shoda mezi našimi, chaldejskými i týrskými kronikami, co se týče chrámu, a potvrzuje se tak nezvratně mé výše uvedené tvrzení o stáří našeho národa. Soudím, že to, co bylo až doposud řečeno, postačí všem, kteří nechtějí vyvolávat spory za každou cenu." (b. 128 – 161)

Flavius pak uvádí i další velmi důležité citáty, ale ty už se týkají spíš novodobějších dějin Židů v době Alexandra Velikého a po něm a svědčí hlavně o jedinečném vlivu židovského národa na celý řecký i římský starověký svět.