Kritika knihy T. Halíka: „Divadlo pro anděly“ III. – závěr

Duch Assisi v Halíkově provedení:

Tím nejcennějším a nejpřínosnějším je na Halíkových úvahách jeho interpretace gesta Jana Pavla II. v Assisi r. 1986 a jeho „filozofie náboženství“, při níž vyznává naprosto otevřeně svou synkretistickou antikřesťanskou víru.

Citát Halíka: „Když Benediktův předchůdce Jan Pavel II. poprvé v dějinách prakticky zorganizoval společné modlitební nádvoří (Assisi roku 1986), pozval modlit se vedle sebe vyznavače všerůzných náboženství za mír ve světě (aniž by adresáty jejich modliteb předem podrobil přísné lustraci), rozzuřilo to křesťanské fundamentalisty všech denominací k nepříčetnosti, která sahá až za hrob. (Pozn. č. 57: „Např. v materiálech, které vyrábí schizmatická sekta českých rádoby ultraortodoxních kněží v ukrajinských Pidhirkách, kteří se sami prohlásili za biskupy - a které nadšeně šíří např. brněnský pravoslavný kněz Libor Halík na svých internetových stránkách - požadují tito samozvaní inkvizitoři ultimativně po papeži Benediktovi, aby Jana Pavla II. kvůli shromáždění v Assisi posmrtně exkomunikoval z církve, jinak prý sám propadne peklu.“) Jan Pavel II. tím stvrdil jedno nesmírně důležité teologické stanovisko: „Náš Bůh“, je-li to skutečně pravý Bůh, není žádným „pouze naším“ lokálním bůžkem, na něhož bychom my měli monopol a jehož kompetence by byla ohraničena našimi hranicemi; je to Bůh nebe a země, všech lidí – a proto, On je nejvlastnějším cílem a adresátem upřímné modlitby člověka jakéhokoli vyznání. Bůh není determinován hranicemi našich náboženských kultur.“ (s. 155 – 6) Toto Halíkovo vyznání jeho antikřesťanského postoje není třeba příliš komentovat. Jen na vysvětlení:

- „Adresáty jejich modliteb“, které Jan Pavel II. nepodrobil přísné lustraci, myslí Halík ta pohanská božstva. Zastává tedy explicitně dnes dosti rozšířený blud, že pohané (hinduisté, buddhisté, muslimové, spiritisti atd.) se všichni modlí k jedinému pravému Bohu, i když o tom možná sami nevědí.

- Halík správně přiznává, že proti duchu Assisi vystupují křesťané nejrůznějších denominací. Odmítání náboženského synkretizmu není jen ojedinělý postoj několika bláznů, ale je to postoj mnohých křesťanských skupin na celém světě.

- Zajímavé je, že Halík, který se vychloubá svou všetolerantností a dialogem se všemi protichůdnými vyznáními, klidně označí skupinu křesťanů za schizmatickou sektu, a to jen proto, že nesdílí jeho synkretistické názory. Logika tohoto Halíkova nenávistného výpadu je asi taková: podle něho má každý ‚svou‘ pravdu a je třeba všechny protichůdné názory tolerovat a ze všech si tzv. něco vzít. Žádnou víru nesmíme označovat za nesprávnou či falešnou, s jednou jedinou výjimkou, a tu tvoří ti, kdo tvrdí, že existuje objektivní pravda a že jen jedno náboženství je pravé.

- Halíkova argumentace o lokálních a nelokálních bozích je nelogická a nesmyslná. Nicméně skrze ni – i když nelogicky – dochází k výsledku, že příslušníci jakéhokoli náboženství se modlí k jedinému pravému Bohu, který se zjevil Abrahámovi, Izákovi, Jákobovi a Mojžíšovi a který se vtělil v Ježíši Kristu. Toto je blud a popření křesťanské víry. Ergo Halík není křesťanem.

Je samozřejmě pravdou, že Bůh je všudypřítomný a není ohraničen žádným národem nebo lidskou kulturou. Zde je ale zapotřební rozlišit dvě věci, které Halík v celém textu systematicky míchá dohromady: objektivní vlastnosti pravého Boha a různé subjektivní názory o Bohu. Objektivně je Bůh takový, jaký je. Subjektivní postoj člověka k Bohu je buď správný anebo nesprávný. Halíkův problém je právě v tom, že objektivní realitu neuznává, a zabývá se pouze svým subjektivním vnitřním světem, jako by jedině ten byl realitou. Synkretizmus je zpotvoření jednoho pojetí nadpřirozena přijetím cizorodých prvků, tak že v důsledku se něco vydává např. za křesťanství, ale ve skutečnosti to křesťanstvím není. Synkretistický postoj – ať už se na něj díváme z pohledu jakéhokoli náboženství – nemůže nikdy uctívat pravého Boha, takového, jaký skutečně je, protože tento postoj je vnitřně sám k sobě nepravdiví – dělá se něčím, čím není, užívá pojmy z jednoho náboženství a dává jim obsah z náboženství jiného atd. To se často děje právě účastí na cizích náboženských obřadech. Sv. Pavel říká: „A proto, moji milovaní, utíkejte před modlářstvím. Mluvím k vám jako k rozumným lidem; posuďte sami, co říkám: Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu. Pohleďte na Izraelský lid: Nespojuje ty, kteří jedí oběti, společenství oltáře? Co tím chci říci? Že pokrm obětovaný modlám něco znamená? Nebo že modla něco znamená? Nikoli, nýbrž že to, co pohané obětují, obětují démonům, a ne Bohu. Nechci, abyste vešli ve společenství s démony. Nemůžete pít kalich Páně i kalich démonů. Nemůžete mít účast na stolu Páně i na stolu démonů.“ (1Kor 10,14-21) Apoštol tu jasně vyslovuje, že člověk uctívá toho boha, na jehož kultu má účast. Platí zde zásada: „Nemůžete dvěma pánům sloužit.“ Kdo výslovně vzývá falešného boha tím, že se hlásí k falešnému náboženství, anebo tím, že vědomě koná obřady tohoto kultu, nemůže se zároveň modlit k pravému Bohu. Falešné náboženství je kult, který vzdává bohopoctu něčemu, co není Bohem, tedy nějakému stvoření nebo něčemu, co vůbec neexistuje. Falešná náboženství jsou úzce svázána s kulturami pohanských národů. Proto si Bůh vytvořil svůj zvláštní oddělený národ, jehož kultura byla od začátku formována poznáním pravého Boha, který se zjevil praotcům. Mojžíšovi zjevil své jméno „JSEM“. Když vzývám Hospodina skrze toto jméno, vyznávám tím, celou pravdu, kterou o sobě Bůh zjevil – hlásím se k tradici pravého náboženství. Plností tohoto Božího zjevení je jméno Božího Syna Pána Ježíše Krista. Vzývat Ježíšovo jméno tedy znamená, hlásit se k pravému Bohu, přijímat pravé zjevení Boha a být na pravé cestě spásy. Proto platí: Kdo bude vzývat jméno Ježíšovo, bude spasen.

Naproti tomu Halík tvrdí: „...jen neznámý Bůh je pravý Bůh, ‚známí bohové‘ jsou jen bůžci.“ (s. 154) Tím popírá Bohem zjevené náboženství – tedy křesťanství. Odmítá tím Ježíše – Boha, který se dal poznat lidem skrze vylití svého Svatého Ducha. Ctít neznámé bohy, neboli otvírat se neznámým silám či energiím, to je okultizmus čili uctívání démonů – naprostý protiklad pravé víry. Pravý Bůh nemanipuluje člověka, a proto se vždy představí, vždy se legitimuje. Duch temnoty, ten se naopak přetvařuje. Když sv. Pavel mluvil k Atéňanům o neznámém Bohu, vztáhl tento jejich pochybný kult na pravého Boha. Šlo ale o řečnický obrat, kterým se rychle dostal k tomu, aby jim ohlásil pravého Boha, který „není od nikoho z nás daleko“ (Sk 17,27) a „prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit“. (Sk 17,30) Ta „skrytost“ Boha není tedy jeho vlastností, ale je způsobena zatemněním našeho rozumu a vůle. Takže bytí Boha samo o sobě není nijak determinováno hranicemi náboženských kultur, ale naše uctívání Boha jimi determinováno je!

Duch svatý za hranicemi křesťanství:

Citát Halíka: „…Rahnerův návrh považovat všechny upřímné hledače pravdy za „anonymní křesťany“ umožnil katolické církvi překročit arogantní a naivní exkluzivizmus špatně pochopené věty „mimo církev není spásy“ a koncilovým dokumentem Nostra aetate navždy zakotvit do katolického učení naději na spásu „nevěřících“ (s. 156) Tu se prof. Halík dostává už velmi daleko za hranice katolické víry. Ano, slovo církev bylo, a dodnes některými je, absolutně ztotožňováno s římskou církevní strukturou, bez ohledu na to, zda ti, kdo se k ní navenek hlásí, jsou vůbec křesťany. Sv. Augustin, který učení, že mimo církev není spásy, rozvinul jako první, rozuměl slovy ‚mimo církev‘ totéž co ‚mimo Krista‘. V církvi je ten, kdo je v Kristu. Kdo Krista odmítá, je mimo Jeho církve, a takový nemůže být spasen. Tuto základní pravdu víry: „v nikom jiném není spásy“ (Sk 4,12) zde ale Halík popírá! Slovy: „koncilovým dokumentem Nostra aetate navždy zakotvit do katolického učení naději na spásu ‚nevěřících‘“ prozrází totální rozchod s katolickou Tradicí. Koncil ani papež nemají přece moc zakotvovat do katolického učení žádné nové pravdy, a už vůbec ne ‚pravdy‘, které odporují samotné podstatě evangelia o spáse v Ježíši Kristu. Jestliže je smysl dokumentu Nostra aetate skutečně takový, jak to tvrdí Halík, potom je tento dokument plně heretický!

Citát Halíka: „a tato pokoncilní otevřenost a vůle k dialogu byla papežem Janem Pavlem (a pak i papežem Benediktem) právě modlitebním setkáním v Assisi veřejně a slavnostně demonstrována před očima celého světa. Dnes už je katolická „teologie náboženství“ dál a Rahnerovu teorii chápe jen jako mezistupeň k učení o přítomnosti Božího Ducha i za hranicemi křesťanství (učení rovněž zakotvenému v dokumentech koncilu)“. (s. 156) – Podle Halíka dal tedy Jan Pavel II. před celým světem veřejně najevo, že církev už pohanská náboženství nepokládá za falešné cesty vedoucí do pekla, ale za v podstatě správný (i když snad méně dokonalý) způsob uctívání „Boha“. Jan Pavel II. tím ve skutečnosti veřejně odsoudil a zavrhl „názor“ apoštola Pavla, že „co pohané obětují, obětují zlým duchům, a ne Bohu“ a „slavnostně“ potvrdil svůj odpad od spasitelné víry. Nekřesťanské náboženské systémy (islám, hinduizmus, buddhizmus atd.) nejsou už tzv. katolickou církví považovány za falešná náboženství a démonické nauky, ale dostalo se jim titulu alternativních cest k spáse, ve kterých je taktéž – podobně jako v Bibli a křesťanství – přítomen Duch svatý! A naopak: pokud někdo trvá na výlučnosti spásy v Ježíši Kristu, je Halíkem i celou vatikánskou církevní strukturou označen za nebezpečného fundamentalistu překrucujícího a falšujícího Boží zjevení údajným vytrhováním biblických citátů z kontextu (rozuměj: z kontextu hereze a ducha new age). Výsledek je tedy takový, že víra v jediného Spasitele Pána Ježíše Krista je označena za dílo zlého ducha a ďábelské nauky pohanských náboženství jsou nazvány dílem „Ducha svatého“. – Toto je neodpustitelný hřích rouhání se Duchu svatému!!!

Citát Halíka: „Není ovšem divu, že „duch Assisi“ tak rozběsnil odpůrce koncilu; ti se tak svým přihlášením k starozákonnímu obrazu žárlivého Boha (a démonizací všech jiných náboženských cest kromě své vlastní) de facto vracejí k již dříve zmíněnému henoteismu určitých vrstev starozákonní zbožnosti.“ (s. 157) Pravověrný postoj, že pohané uctívají démony, zde Halík znovu prohlašuje za nepřijatelný! Ale právě svými frázemi o henoteizmu potvrzuje, že tento postoj je plně biblický:

Písmo na jedné straně říká, že modly jsou mrtvé „Mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí, mají uši, a neslyší, mají nosy, a necítí...“ (Ž 115,5-6) a na straně druhé mluví o bozích pohanů jako o existujících bytostech a někde výslovně jako o démonech. Ve Starém zákoně je to jmenovitě šest míst, v nichž je ve Vulgáte použit výraz „daemon“ čemuž v řečtině odpovídá „tó daimonion“ a v hebrejštině slovo „´jí“ do češtiny většinou přeloženo jako běs. Jsou to tato místa:

3M 17,7: „Už nebudou obětovat své oběti běsům, s nimiž smilnili. Toto jim bude provždy platné nařízení pro všechna jejich pokolení.“

5M 32,17: „Obětovali běsům, a ne Bohu, božstvům, jež ani neznali, těm novým, nedávno povstalým, před nimiž se vaši otcové nechvěli hrůzou.“

2Par 11,15: „Sám si ustanovil kněze pro posvátná návrší, pro běsy a pro býčky, které udělal.“

Ž 96,5: „Všechna božstva národů jsou bůžci, ale Hospodin učinil nebe.“ (V originále za „bůžci“ je totéž slovo jako v ostatních citátech.)

Ž 106,37: „Obětovali své syny a své dcery běsům.“

Baruch 4,7: „Rozhořčili jste toho, který vás učinil tím, že jste obětovali běsům a ne Bohu.“

V Novém zákoně tomu odpovídají tato místa:

Sk 17,18: „‘Zdá se, že nás chce získat pro cizí božstva.‘ Tak soudili, protože Pavel kázal o Ježíšovi a o zmrtvýchvstání.“ (Za slovem božstva je řecké „daimonion“ To řekli pohanští Řekové, pro něž výraz „daimonion“ nebyl negativní, znamenal prostě ‚jakéhosi ducha‘ – viz Sokrates. Pro monoteistické Židy mělo to slovo týž význam jako u nás – démon, tedy zlý duch. To je příznačné, protože duchové či božstva, s nimiž přicházeli do kontaktu pohané, byli pro Židy zlými duchy.)

1Kor 10,14-21 – viz výše.

1Tim 4,1: „Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odpadnou od víry a přidrží se těch, kteří svádějí démonskými naukami.“ – Nepravé náboženství je tedy démonskou naukou.

Zj 9,20: „A přesto se ostatní lidé, kteří v těch pohromách nezahynuli, neodvrátili od výtvorů svých rukou; nepřestali se klanět démonům a modlám ze zlata, stříbra, mědi, kamene i dřeva, které jsou slepé, hluché a nemohou se pohybovat.“

Zj 18,2: „(Anděl) zvolal mohutným hlasem: ‚Padl, padl veliký Babylón a stal se doupětem démonů, skrýší všech nečistých duchů a každého zlověstného a nenáviděného ptáka.‘“ – V kontextu je jasné, že Babylon padl protože „smilnil se všemi národy“, tedy dopouštěl se modloslužby, která je v celém Písmu klasifikována jako klanění se démonům.

K tomu patří i:

Sk 26,17-18: „Budu tě chránit před izraelským národem i před pohany, k nimž tě posílám, abys otevřel jejich oči a oni se obrátili od tmy ke světlu, od moci satanovy k Bohu...“ – Pohané jsou tedy pod mocí satana.

Pohané mají totiž ve svých kultech mnohé „duchovní zkušenosti“, a za těmito zkušenostmi jsou konkrétní démonické bytosti. Dnes se s oblibou mluví o tzv. uzdravování energiemi, o všelijakých vibracích apod. Halík má pravdu, že u mnohých Izraelitů ve starém zákoně se vyskytoval podobný způsob uctívání boha spojený s henoteistickými představami (je mnoho bohů, ale jeden nejvyšší): Tito Izraelité obětovali Hospodinu a zároveň i pohanským modlám, čímž dokazovali, že nemají pravou víru. Tuto praxi tvrdě odsuzovali proroci a neustále ohlašovali, že právě za hřích modloslužby postihli národ války a vyhnanství. Při kritice modloslužby mluvili proroci o pohanských bozích často i jako o existujících bytostech – běsech, ohavách, démonech. Halík však modloslužebnou praxi i její kritiku hází do jednoho pytle a mluví o obojím jako o údajném henoteismu. Tak to dělají ideologové HKT všeobecně. Mluví o starozákonním henoteismu a tváří se jako by se víra v jediného Boha prosadila postupně až po babylonském zajetí. To čemu říkají starozákonní projevy henoteismu, jsou ve skutečnosti biblické důkazy, že za pohanskými modlami se skrývají démoni.

Bohové pohanů tedy neexistují, ale ti, kdo je uctívají, uctívají démony, kteří jsou ve skutečnosti inspirátory těchto falešných pohanských kultů. Přesně v tom smyslu mluví i sv. Pavel: „Pokud tedy jde o to, zda se smí jíst maso obětované modlám, víme, že modly ani bohové tohoto světa nic nejsou a že jest jen jeden Bůh. I když jsou tak zvaní bohové na nebi či na zemi - jakože je mnoho takových bohů a pánů - my přece víme, že je jediný Bůh Otec, od něhož je všecko, a my jsme tu pro něho, a jediný Pán Ježíš Kristus, skrze něhož je všecko, i my jsme skrze něho.“ (1Kor 8,4-6). Písmo si tedy jakoby protiřečí: bohové pohanů sice neexistují, ale přitom jsou to démoni. Písmo ale jen vyjadřuje rozporuplnost pohanské modloslužby, která je způsobena právě tím, že falešní „bohové“ – démoni se skrývají pod nepravými jmény a vydávají se za něco, čím nejsou.

Halíkovo zrelativizování všeho:

Citát Halíka: „…zda se můžeme chovat tak, jako by se dějiny spásy zastavily v starozákonních dobách, ještě před příchodem Krista a před Pavlovým zrelativizováním všech dosavadních hranic včetně kulturně – náboženských hranic mezi židy a pohany, hranic, které se do té doby věřícím v Hospodina zdály nepřekročitelné? Můžeme snad bez dalšího ztotožňovat Kanaánské kulty plodnosti, s nimiž se konfrontoval Izrael a jeho proroci a soudci, se všemi duchovními cestami dneška mimo křesťanství, tedy i s židovstvím a islámem, s nimiž sdílíme víru v téhož jediného Boha Abrahámova, Mojžíšova a Ježíšova, či se spiritualitou Dálného východu?“ (s. 157) – Pán Ježíš ani nikdo z jeho apoštolů nezrušil ani nezrelativizoval nic ze starého zákona. Kristus naopak odhalil jeho plný smysl a naplnil ho. Ani sv. Pavel nic ze zákona nezrušil, na čemž přísně trvá. („To tedy vírou rušíme zákon? Naprosto ne! Naopak, zákon potvrzujeme.“ – Ř 3,31.) To co Pavel rušil a bořil, bylo špatné a nedokonalé pochopení zákona. On ukazoval, že cílem a naplněním zákona je Kristus. Zrušení rozdílu mezi židy a pohany hlásané sv. Pavlem platí jedině v Kristu. Vždyť spása v Kristu je cílem a smyslem starého zákona i samotné existence Izraelského národa. Pravým Izraelem jsou ti, kdo přijali Ježíše. Podstata nekřesťanských náboženství je a vždy byla tatáž: odmítají pravé Boží zjevení a učí modloslužbě, která vede do pekla. Ani islám ani současný judaizmus neuctívají jediného pravého Boha. Podstatou obou těchto náboženství je odmítnutí pravého Božího zjevení, které se završilo v Ježíši Kristu.

Citát Halíka: „Z hebrejské Bible nutně nevyplývá, že víra ostatních je sama o sobě nutně špatná …“ (s. 113) – O čem tedy Bible, podle Halíka, je? Chce tím říci, že z „hebrejské“ Bible vyplývá jakési jiné náboženství než z Bible latinské, či české? Je hebrejská Bible jiná než křesťanská? Co je tou Halíkovou „hebrejsou Biblí“?

Citát Halíka: „Podobně musíme odmítnout stejně naivní přesvědčení fundamentalistů, že jen náš Bůh „je“ – a ostatní neexistují, a existují-li, pak jsou to démoni. (Jistě, takový názor lze podepírat citáty z Bible, ale právě jen při naivním a svévolném fundamentalistickém čtení, vytrhávajícím věty z celkového kontextu a nerozeznávajícím, zda jde o provokativní posměšky na adresu sousedních kmenů či o vážné náboženské tvrzení.)“ (s. 115) – Tím, kdo překrucuje smysl Písma je Halík. Citáty z kontextu většinou nevytrhává, protože pro jistotu raději žádné neuvádí. Kousek výše jsem uvedl šest citátů ze starého zákona, které říkají, že pohanské modly jsou démoni. Podívejte se prosím kolik z nich je adresováno „sousedním kmenům“. Pět z nich se výslovně obrací na Izraelity a ten šestý je právě vážným náboženským tvrzením: „Všechna božstva národů jsou bůžci (démoni), ale Hospodin učinil nebe.“ (Ž 96,5)

Citát Halíka: „Naslouchám-li pozorně tomu, jak rozumí Bohu Ind, kráčející k němu cestami prošlapanými tisíciletými poutěmi asketů a mystiků, mohu se o Bohu od něj určitě něco dozvědět…“ (s. 160) – Jistě, ale o jakém bohu? Bohu pravému hinduista nerozumí, protože jej neuznává! Za boha pokládá sám sebe, krávy, hady a krysy!

Jaký je vlastně smysl Halíkovi činnosti?

Na s. 134 říká, že politici by neměli používat některé choulostivé náboženské termíny. Prý tím probouzejí náboženské vášně lidí a zahrávají si tak s velkou ničivou silou. Touto poznámkou prozrazuje, že těžiště své činnosti vidí ve formování veřejného mínění v náboženských otázkách. Snaží se přesvědčit veřejnost, že skutečné křesťanství přinášející odpuštění hříchů, spásu, pokoj i společenskou spravedlnost neexistuje a vlastně nikdy neexistovalo. On si totiž přeje, aby objektivní skutečnost a pravda neexistovali, aby nemusel vyjít z ulity svého subjektivního světa, v němž sám sebe pokládá za boha, za jedinou normu všeho a vytrvale odmítá objektivní pravdu. Dobře ví, že mnozí z těch, co už dávno přestali navštěvovat kostely, touží po pokoji a spravedlnosti plynoucí z poznání pravého Boha a Spasitele Pána Ježíše Krista. On si ale nepřeje, aby ho lidé poznali, protože sám ho odmítl a snaží se „dokázat“, že takový Ježíš, v něhož věří „ti zapšklí fundamentalisti“, tedy skuteční křesťané, vůbec neexistuje. Jenomže, čím více je Boží pravda různými mediálními i jinými masážemi „veřejného mínění“ zastírána, tím víc je těch, kdo po ní touží. Halík se tato ještě zcela neubitá lidská svědomí snaží uspat přesvědčováním, že žádná pravda ani žádná objektivní spravedlnost, za níž bychom měli bojovat, neexistuje. Chce lidem vsugerovat, že jediné, co jim zůstává, je poddat se současné „oficiálně“ předkládané „víře“, že pravda je všude a spravedlnost spočívá v tolerování každé zvrhlosti. Čím více však lidi přesvědčujete, že žádná skutečná objektivní pravda a spravedlnost neexistuje, tím více a více po ní prahnou. A tak se osoba tipu Halíka nachází v začarovaném kruhu, v němž stále více drásá samu sebe. A to je osud všech, kdo se postavili proti Ježíši Kristu!