Boží zjevení – Písmo nebo Tradice? - celý článek

Pro pochopení katolického pojetí vztahu mezi Písmem a Tradicí je klíčovým pojem Božího zjevení, kterým se rozumí to, co Bůh o sobě lidem sdělil, a to tak, aby obsah tohoto zjevení byl dostupný a ověřitelný pro všechny lidi.

1. Co rozumíme pod termínem Tradice?

V širším smyslu jsou Tradicí neboli podáním všechny Bohem zjevené pravdy, které Kristus a apoštolové předali církvi a církví jsou předávány z pokolení na pokolení. V tomto smyslu je tedy i Písmo a především ono obsahem Tradice.

V užším smyslu se Tradicí myslí jen to z veřejného Božího zjevení, co není zapsáno v Písmu.

POUČKA: Slovo tradice znamená podání – to co je odevzdáváno z pokolení na pokolení!

2. Proč by měl křesťan věřit tradicím, které nejsou v Písmu?

A proč by vlastně křesťan měl věřit Písmu, pokud mu to neříká Tradice!? Čemu má vlastně křesťan věřit a na jakém základě? Už pohan Pythagoras řekl: „Je jasné, že člověk má konat to, co je Bohu milé, ale člověk to nemůže poznat, pokud mu to Bůh sám nezjeví.“[1] Jestliže máme správný pojem Boha - že On je absolutně dokonalá všemohoucí osoba, která nás nekonečně převyšuje, a že naše štěstí je jen v poznání Boha a ve spojení se s ním – pak si musíme položit otázku: Jak mohu poznat Boha a jeho vůli pro mě? Pythagoras si odpověděl správně: jedině tak, že Bůh sám se mi zjeví, iniciativa musí pocházet od Něho!

POUČKA: Křesťan má věřit tomu, co zjevil Bůh!

3. Mohli bychom Bohu rozumět, kdyby k nám chtěl promluvit?

Protože nás Bůh nekonečně převyšuje, nejsme schopni ho úplně pochopit. Bůh nás převyšuje nekonečně víc, než my převyšujeme zvířata. Ani zvíře není schopno úplně pochopit člověka, tím méně člověk Boha. Ale Bůh je naším Tvůrcem. On utvořil náš rozum, naši řeč, zná a udržuje v bytí naše tělo i duši. On naprogramoval všechny fyzikální, biochemické, ale také duševní zákonitosti, podle nichž se řídí náš život! Proto, pokud chce, může k nám promluvit tak, abychom jeho sdělení chápali a abychom měli jistotu, že se zjevil a co zjevil. On může vstoupit do našeho světa, protože je to především jeho svět, jeho dílo.

POUČKA: Boží zjevení lidstvu je možné!

4. Došlo někdy ke zjevení se Boha člověku?

Samozřejmě, „mnohokrát a mnoha způsoby…“ (Žid 1,1). Bůh se nám zjevil už ve stvoření, každá věc v tomto světě svědčí o svém Stvořiteli a nejvíce člověk sám, zvlášť naše mravní svědomí (por. Ř 1,19n). Kromě toho se ale Bůh zjevuje i nadpřirozeným způsobem! Nadpřirozené zjevení bylo dáno už prvním lidem v ráji! Bylo toho zapotřebí, protože člověk byl od počátku stvořen k nadpřirozenému cíli. Proto dal Bůh prarodičům v ráji vlité poznání o Bohu i o člověku a cíli lidského života. V ráji lidé mluvili s Bohem. Bůh se Adamovi zjevil jako Pán přírody, když k němu přivedl všechna zvířata, aby je Adam pojmenoval (Gen 1,26; 2,19). Také mu vydal přikázání, aby nejedl ze stromu poznání a oznámil trest smrti za jeho porušení (Gen 2,17). Tak bylo už v ráji lidem zjeveno nadpřirozené náboženství, které je mělo vést k jejich nadpřirozenému cíli. Toto zjevení mělo přecházet na všechny jejich potomky, a bylo tedy dáno pro celé lidstvo. Celé dějiny izraelského národa od Abraháma až po život Ježíše Krista a jeho apoštolů jsou vlastně dějinami nadpřirozeného Božího zjevování!

POUČKA: Bůh se lidem zjevil jednak skrze stvoření a jednak nadpřirozeným zjevením!

5. Proč nám Bůh dal i nadpřirozené zjevení?

Nadpřirozené prazjevení z ráje bylo lidmi téměř úplně zapomenuto. Přirozené zjevení zůstává sice ve stvořeném světě nadále zapsáno, ale lidem je velmi těžko dostupné! Lidský rozum je hříchem tak zatemněn a hlavně vůle je natolik nakloněna ke zlu, že bez předcházející a pomáhající Boží milosti a bez toho, aby nadpřirozená Boží milost pohnula naši vůli, jsme prakticky neschopni Boha svým rozumem poznat a pravdivě ho uctívat! To dokazují celé dějiny – polyteizmus a jiné bludy. Ani filozofové, kteří dospěli k správnému pojmu Boha, nedokázali zcela odvrhnout pohanskou modloslužbu. I Abrahám se zcela oprostil od model až potom, co k němu mluvil Hospodin. Sám „nejmoudřejší z králů“ říká: „Stěží postihujeme to, co je na zemi, s námahou vysvětlujeme, co máme na dosah ruky. Kdo prozkoumá to, co je na nebesích? Kdo by poznal tvou vůli, jestliže ty bys mu nedal moudrost a z výšin mu neposlal svého svatého ducha? Jen tak se lidé na zemi dostali na správnou cestu a naučili se tomu, co se ti líbí; jen moudrost je zachránila.“ (Moudr 9,17-18). Platon říkal, že je velmi nesnadné nalézt Stvořitele a Otce vesmíru, a i když ho nalezneme, je docela nemožné dostatečně s ním všechny seznámit.[2] Od Sokrata přijal pojem Boha blížící se pravdě, navenek ale oba uctívali pohanská božstva. Sv. Augustin toho používá jako argumentu, že „Pravé náboženství je to křesťanské, které lidi přesvědčilo o tom, o čem se Platon domníval, že se přesvědčit nedají.“[3] A křesťanství je právě náboženství Bohem zjevené. Jen mimořádným působením Boží moci se z pohanských národů stali křesťané uctívající jednoho pravého Boha v Trojici.

POUČKA: Poznání pravého Boha ze stvořených věcí pouhým lidským rozumem je objektivně možné. Člověk narušený hříchem je však bez Boží milosti subjektivně neschopen toto poznání přijmout a pravdivě Boha uctívat.

6. Jak můžeme vědět, že příjemci Božího zjevení ho správně pochopili a nezfalšovali?

Bůh svá zjevení potvrzuje vnějšími znameními – zázraky a naplněním proroctví! Zázrak je činem Boží všemohoucnosti, proroctví projevem Boží vševědoucnosti. Vlastním původcem zázraků a proroctví je všemohoucí a vševědoucí Bůh. Koná-li tedy nějaký člověk zázraky nebo předpovídá-li věci ze vzdálené budoucnosti, které nemůže znát, je to důkazem, že je poslán od Boha a že skrze něj Bůh mluví. Určité zdánlivé zázraky může působit i zlý duch. Boží zázrak je ale vždy spojen s Božím poselstvím spásy. Bůh svým vyvoleným svědkům vždy dal nejprve zaslíbení, které bylo nějak spojeno s poselstvím spásy. Tím v jejich srdci vzbudil víru v Boha, který zachraňuje. Potom zaslíbení splnil, a tím dokázal, že k tomu člověku skutečně mluvil On sám a že ta víra, kterou Boží svědek měl, byla pravá, že to byla víra, která je spojena s pravdivým vztahem k Bohu, víra, která vede k věčné nadpřirozené spáse.

POUČKA: Bůh svědectví svých proroků potvrdil skrze zázraky a proroctví!

7. Kdo jsou konkrétně ti svědkové víry?

Bůh promluvil k Noemu a přikázal mu postavit loď. Noe poslechl a tak se zachránil. To bylo důkazem, že k němu skutečně mluvil Bůh. Abrahámovi slíbil Bůh syna, Jákobovi ochranu v cizí zemi atd. Bůh v jejich v srdci vzbudil víru „a k takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím,“ (Žid 11,2), a to tak, že svůj příslib viditelně splnil. Izákovi Bůh řekl: „Tvému potomstvu dám všechny tyto země. V tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země.“ (Gn 26,4). Když se pak za Davida a Šalomouna první část tohoto zaslíbení naplnila, a tím se potvrdilo, že jde skutečně o Boží slovo, nebylo pochyb o tom, že Bůh naplní i tu druhou. Mojžíšovi Bůh nejenom dal Desatero a další zákony, ale také skrze něj udělal neslýchané divy: pobyl Egypt ranami, vyvedl izraelský národ, který měl přes 2 milióny lidí, provedl je středem moře, vyvedl jim vodu ze skály, čtyřicet let je na poušti sytil manou a křepelkami, vodil je oblakovým a ohnivým sloupem, pobil před nimi všechny kanaánské krále atd. atd. Těmito divy Bůh způsobil, že se v Izraeli zachovala pravá víra v jediného Boha a očekávání Spasitele. Tento způsob, kterým se Bůh zjevoval skrze své vyvolené svědky, je výstižně popsán v celé 11. kapitole listu Židům. Mluví se zde nejenom o jejich víře a vztahu k Bohu, ale také o tom, jak tuto víru Bůh potvrzoval svým svědectvím (viz 11,4 atd.).

POUČKA: Svědky pravé víry jsou lidé, k jejichž víře se Bůh přiznal svým svědectvím (Žid 11,2)!

8. Jaký je vztah těchto Božích svědků k Písmu a k Tradici?

Na jakém základě už ve Starém zákoně věřící Židé pokládali všechna slova zaznamenaná např. prorokem Izaiášem, Jeremiášem a dalšími za slova Boží a proč přijali jejich spisy jako svatá písma? Protože mnohá proroctví, která tito muži vyslovili, se uskutečnila už za jejich života (viz např. Iz 36; a Jeremiášova proroctví o dobytí Jeruzaléma). Tak Bůh „potvrdil svým svědectvím“, že k nim skutečně mluvil. Bůh tedy potvrdil jednak osobu jako svého věrohodného svědka a skrze tuto osobu i to, co ten člověk předložil jakožto slova Boží. Proto je autorství biblických knih – které v některých případech známe jen z tradice – tak velmi důležité. Takže největšími Božími zázraky a znameními jsou vlastně sami svatí lidé, skrze něž Bůh mluví k ostatním. Jestliže cílem Božího zjevení je „zbožštění“ člověka, pak nejlepším způsobem, jak nám Bůh toto své zjevení sděluje je, když „svá svědectví“ vepíše „na masité desky lidského srdce“ (por. Jer 31,33), a tito svědkové víry hrají jedinečnou roli i při vzniku Písma.

POUČKA: Slova, která někdo prohlásil za slova Boží, byla tak přijímána, protože Bůh věrohodnost toho člověka jako svého posla potvrdil skrze zázraky. To že knihy Písma sv. pocházejí od konkrétních Bohem osvědčených mužů, nám dosvědčuje tradice.

9. Jak Bůh potvrdil zvěst Nového zákona?

Stejným způsobem jako ve Starém zákoně: Kristus hlásal evangelium království Božího, odpouštěl hříchy, činil zázraky, předpovídal budoucnost. Ježíšovo evangelium bylo naplněním starozákonních proroctví a učení. Byla zde kontinuita: To pojetí spásy, které měli farizeové, jejich představa spásy od římské okupace, to přece naprosto odporovalo tomu, co nám o Bohu zjevil už Starý zákon, odporovalo to i zdravému rozumu. Bůh přece dává věčnou spásu, která spočívá v odpuštění hříchů a smíření s Bohem. Boží Syn Pán Ježíš Kristus je nejvěrohodnějším Božím svědkem a poslem par excellence. O tom nám svědčí jeho slova potvrzená Božími znameními a naplněnými proroctvími.

POUČKA: Ježíšovo učení bylo v kontinuitě s Božím zjevením Starého zákona; jeho zázraky byly důkazem jeho božského poslání; jeho život, umučení, vzkříšení a působení jeho učedníků po nanebevstoupení byli naplněním starozákonních proroctví.

10. Jak ale víme, co vlastně Ježíš před 2000 lety v Palestině učil?

Pán Ježíš sám nic nenapsal, i když by mohl! Všechno své učení předal apoštolům ústně, a především, vepsal jim je mocí Ducha svatého do jejich srdcí. Tím mimochodem Ježíš demonstroval, že On není pouhým Božím poslem, ale tím, kdo Boží zjevení udílí. On je zákonodárcem, samotným Bohem! Psali vždy ti, k nimž mluvil Bůh, nepsal Bůh sám (s výjimkou prvních desek Desatera, které Mojžíš beztak roztříštil). Apoštolové a svatí proroci jsou tím „Božím listem“ nám poslaným (por. 2Kor 3,2), a jejich učení známe z Tradice a z Písma! Sv. Petr ve svém kázání pro pohana Kornelia a jeho dům, krásně vysvětlil věrohodnost evangelia hlásaného apoštoly. Říká: „Dobře víte, co se dálo po celém Judsku: Začalo to v Galileji po křtu, který kázal Jan.“ To, co se dělo okolo Ježíše, bylo veřejně známo široko daleko! „Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním. A my jsme svědky všeho, co činil v zemi judské i v Jeruzalémě. Ale oni ho pověsili na kříž a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu zjevit se - nikoli všemu lidu, nýbrž jen svědkům, které k tomu napřed vyvolil, totiž nám; my jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. A uložil nám, abychom kázali lidu a dosvědčovali, že je to on, koho Bůh ustanovil za soudce živých i mrtvých. Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří.“ (Sk 10,36-43). Apoštolové byli Boží mocí tak proměněni, že mohli říci: „Následujte mě jako já Krista!“ (1Kor 11,1) a „jaký je on (Ježíš), takoví jsme i my v tomto světě.“ (1J 4,17). Těchto několik prostých a slabých mužů rozšířilo svým svědectvím a příkladem evangelium do celého světa: to je asi největším Ježíšovým zázrakem, kterým se potvrzuje pravost tohoto evangelia!

POUČKA: Kristovo učení dosvědčili jeho svědkové - apoštolové, jejichž věrohodnost potvrdil sám Bůh zázraky, znameními a především svatostí jejich života a smrti!

11. A jak víme, co učili apoštolové?

Apoštolové Pána Ježíše svou nauku předali církvi a zároveň ji zapsali, my tedy obsah Božího zjevení čerpáme ze spisů apoštolů neboli z Nového zákona a z církevní Tradice. Jak u Písma, tak u Tradice můžeme jejich spolehlivost a neporušenost doložit porovnáváním různých na sobě nezávislých zdrojů, čili historických pramenů. (Viz apologie o pravosti a věrohodnosti Starého a Nového zákona.)

POUČKA: Apoštolské učení známe z Písma a Tradice!

12. Jsou Písmo a Tradice dvěma zdroji křesťanské víry?

Zdroj křesťanské víry je jen jeden – Boží zjevení, ale pro nás jsou dva způsoby, jak ten obsah zjevení poznáváme - Písmo a Tradice! Je to jak říká žalm: „Bůh promluvil jednou, dvojí věc jsem slyšel.“ (Ž 62,12). Proto také platí, že pro všechny pravdy obsažené v Tradici je větší nebo menší opora v Písmu. I ty pravdy víry, které nejsou v Písmu výslovně zapsány, se v něm nějak odrážejí nebo se z něj dají odvodit. Protože Písmo i Tradice plynou z jednoho zdroje, je obsah obojího z velké části stejný a v ničem si neodporuje, nýbrž se doplňuje. Písmo i Tradice jsou jako dvě říční ramena jedné řeky. Pramenem této řeky, která se nazývá poklad víry, je Boží zjevení. Chceme-li určit, zda je nějaká voda součástí konkrétní řeky, hledáme, jestli je spojena s jejím hlavním tokem a s pramenem. Chceme-li rozlišit, jestli je nějaké učení součástí obecné křesťanské víry – tedy té výry, kterou Bůh neomylně a závazně zjevil pro celé lidstvo a všechny tím zavazuje ji přijmout (=Boží zjevení) - musíme si položit otázku, zda se jeho obsah shoduje s vírou Bohem osvědčených svědků, tedy především s vírou apoštolů, která je uchována v Písmu a v Tradici a zda pramení z téhož Ducha jako apoštolská tradice. Už sv. Vincent Lerinský (+450) zformuloval známou zásadu, že to co bylo v církvi zachováváno ve všech dobách, pochází od sv. apoštolů.

POUČKA: Zdrojem křesťanské víry je neomylné, všem dostupné a tudíž také pro všechny závazné Boží zjevení, jehož plností je učení Ježíšových apoštolů, které je uchováno v Písmu a Tradici.

13. Je Boží slovo ve formě inspirovaného textu potřebné?

Pokud si někdo byl vědom, že k němu Bůh promluvil slova, která se týkají celého lidstva, pokládal si za povinnost ta slova zapsat a věřil ve zvláštní Boží vedení při tomto psaní a při dalším předávání těch slov. Proto je velmi pravděpodobné, že i apoštolové si hned od začátku začali některé věci zapisovat (viz celník Matouš, který své evangelium napsal nejdříve v aramejštině).[4] Tradice i Písmo svědčí, že Bůh dává lidem svatá písma. Už Mojžíš mluvil o knize, kterou Bůh píše (Ex 32,32). Tím spíš měli toto vědomí písem svatých všichni svatopisci i příjemci Božího slova po něm. Boží slovo ve formě zapsaného kanonizovaného textu, má jedinečnou důležitost a význam. Písmo poskytuje mnohem větší jasnost, jednoznačnost a jistotu v zapsaných pravdách. Písmo je dáno proto, aby se poselství zaznamenané do textu předávalo doslova bez jakékoli změny. Tradice je zase dána proto, aby byl uchován smysl víry, a tedy i pravý smysl Písma.

POUČKA: Potřeba Písma svatého plyne už z toho, že Boží zjevení je dáno závazně pro celé lidstvo. Bůh svou vůli dát lidem Písmo sv. také výslovně zjevil!

14. Co je pro nás křesťany Písmem svatým?

To, co nám jakožto Písmo svaté předali nejvěrohodnější svědkové Kristova učení – apoštolové, tedy ty starozákonní knihy, které apoštolové přijímali za inspirované a všechny spisy, které mají apoštolský původ. Které to jsou a že jejich autory jsou apoštolové nebo jejich žáci píšící pod dohleden apoštolů, to víme z tradice. (Marek napsal evangelium hlásané Petrem, Lukáš byl spolupracovník Pavla.) Písmem apoštolů je Septuaginta. Lze to doložit z toho, jak ve svých novozákonních spisech citují Starý zákon. V Novém zákoně se nachází 350 citátů ze Starého zákona. Více než 300 z nich je s jistotou citováno podle Septuaginty. Sv. Petr, Jakub, Marek a Lukáš citují výhradně podle Septuaginty. Jan, Matouš a Pavel ne vždy, ale převážně také. Septuaginta obsahuje širší kánon, tedy ten „katolický“.[5] Kromě toho apoštolové čerpají i z deuterokanonických knih, viz např. Žid 1,3 – Moudr 7,26.[6]

POUČKA: Celý obsah Písma sv. včetně tzv. deuterokanonických knih je potvrzen autoritou apoštolů!

15. Je Tradice stejně závazným zdrojem víry jako Písmo?

Ve své podstatě ano, ale tato závaznost působí jiným způsobem. U Písma sv. je Bohem neomylně vnuknutý celý text, u Tradice právě jen její smysl. Text Písma svatého byl církví vždy pokládán za Bohem inspirovaný, a to tak, že ho autor – Duch svatý – uchránil od jakéhokoliv omylu.[7] Bůh vedl svatopisce tak, že napsali přesně to, co chtěl a tak, jak to chtěl. Tzn., že inspirovanost Písma se netýká jen myšlenek, ale i jednotlivých formulací a slov (ovšem samozřejmě v jejich správném smyslu, a pro rozpoznání toho smyslu je právě důležitá Tradice). V tomto se Písmo zásadně liší od Tradice a zároveň se s ní doplňuje! Povaha Tradice je právě v tom, že je předávána ústně. Její obsah je sice zapsán v knihách církevních otců a spisovatelů, ale tyto texty nejsou samy o sobě inspirovanými tak, jako Písmo sv. Tyto texty nejsou Tradicí, jsou to jen knihy lidí, i když svatých, ale omylných, kteří podle svých subjektivních názorů a schopností vyjádřili víru tradovanou církví, tak jak ji oni poznali a osobně pochopili. I když jsou jejich spisy přijaty církví jako autoritativní, neznamená to, že se v nich nemůže nacházet nějaký omyl a už vůbec to neznamená, že každé jejich slovo by bylo inspirováno Duchem svatým, což právě platí jen o Písmu svatém! Pokud by víra byla předávána jen ústní tradicí bez Bohem inspirovaného a neomylného Písma, byla by daleko více zkreslována a překrucována! Na druhé straně Písmo bez Tradice by bylo špatně vykládáno a chápáno.

POUČKA: Písmo i Tradice stojí na jedné a téže autoritě Božího zjevení, a jsou tedy stejně závazné, na Písmu sv. je ale inspirován celý jeho text, na Tradici jen její smysl, což plyne právě z toho, že Tradice není písmem, ale ústním podáním!

16. Má víra v inspiraci Písma nějakou oporu v Tradici?

Všichni církevní otcové a učitelé byli jednomyslně přesvědčeni, že Písmo sv. je Bohem uchráněno od jakéhokoli omylu. Je to zcela zřejmé už z toho, že u míst Písma sv., které si zdánlivě nějak odporují nebo udávají nějakou nepřesnost, vždy dokazovali, že tyto neshody jsou právě jen zdánlivé. Sv. Augustýn napsal Jeronýmovi: „Vyznávám, že jsem se naučil vzdávat těm knihám, které se nazývají kanonickými, takovou úctu a čest, že pevně věřím, že žádný z jejich spisovatelů se při psaní v ničem nepomýlil. Narazím-li v těch spisech na něco, co by se mohlo zdát v rozporu s pravdou, rozhodně nepřipouštím žádnou jinou možnost než, že je buďto chyba v opisu, nebo že překladatel nevystihl to, co bylo řečeno anebo že já jsem něco nesprávně pochopil.“ (List 82,1). Stejný postoj k Písmu jako Augustin měli všichni opravdoví křesťané před ním i po něm. Toto pojetí Písma je ale právě obsahem Tradice! I Augustin se mu „naučil“ od těch, kdo mu předali víru!

POUČKA: Víru v neomylnou inspiraci Písma sv. měli všichni církevní otcové. Sv. Augustin v dopise sv. Jeronýmovi vyznává, že kanonické knihy jsou bez jakéhokoliv omylu!

17. Když je tedy Písmo neomylné, na co je ještě potřebná Tradice?

Písmo svaté nikdy neexistovalo ani existovat nemůže bez vlastní tradice! Jen tak, že se nám Bůh zjeví, může člověk znát, co po něm Bůh chce! (Viz otázka 1-3.) Zdrojem naší víry je tedy skutečnost Božího zjevení. Bůh se postaral, aby jeho zjevení bylo zapsáno v jím inspirovaném Písmu svatém. To ale naprosto neznamená, že to Boží zjevení, které se v dějinách lidstva odehrálo, nezanechalo v těchto dějinách také jiné stopy, než jen Písmo. Tvrdit něco takového; tvrdit, že zdrojem poznání o Božím zjevení je jedině Písmo, to vlastně znamená oddělovat toto Písmo od reality tohoto světa, oddělovat ho od skutečné historie lidstva. Přesně toto udělala historicko-kritická teologie (HKT), když začala mluvit své nesmysly o „Kristu víry“ a „Kristu historickém“. Toto je dávno odsouzený blud modernizmu, který víru chápe jako pouze vnitřní (ezoterickou) záležitost, jejíž souvislost s objektivní realitou se nedá nijak prokázat. Při odmítnutí Tradice protestanty byl už skrytě přítomen tento blud modernizmu – oddělení Božího slova od reality. (Podvod HKT je právě v tom, že pod záminkou zkoumání historie jsou Boží činy, o nichž svědčí Písmo a Tradice, ohodnoceny jako „vědecky“ neprokázané – což je při takovém zkoumání předem předpokládáno - a tudíž odsunuty do oblasti „víry“, která je pojímána jako nějaká na tomto reálném světě nezávislá „skutečnost“.) Jenže Boží zjevení v dějinách lidstva skrze zázraky a znamení je historickou realitou, která se na skutečných dějinách nutně odrazila, a to především existencí starozákonní i novozákonní církve a její tradice, včetně Písma. Ani Izrael ani novozákonní církev nebyli vytrženi z reality tohoto světa. Jsou zde krajiny, města a místa, národy, jejich jazyky, historické a literární památky a mnohé jiné skutečnosti, které jsou nějakým způsobem svědky událostí souvisejících s Božím zjevením, které je nám v Písmu a Tradici uchováno. Už z tohoto důvodu je oddělování Písma od Tradice nesprávné. S Písmem a Tradicí je to podobně jako s každou jinou knihou. Jednou věcí je text knihy a druhou věcí je její kontext, to všechno, co k té knize patří, ale není v ní přímo napsáno. Příkladem může být kodex státních zákonů a jeho vztah k soudům, policii apod.

POUČKA: Tradice je potřebná k potvrzení toho, že v historii došlo ke zjevení se Boha, a tedy i k potvrzení věrohodnosti Písma i k jeho správnému výkladu!

18. Jak oponovat těm, kdo trvají na Písmu jako jediném zdroji křesťanské víry?

Písmo říká, že sloupem a oporou pravdy je církev živého Boha (1Tim 3,15)! Písmo o sobě nikde netvrdí, že je jediným zdrojem poznání Božích pravd. Naopak odkazuje na Tradici. Kristus sám nic nenapsal, ale předal své učení Apoštolům kázáním a vyučováním. Přikázal jim: „jděte a učte“ (Mt 28; Mk 16). Knihy Nového zákona sami svědčí, že neobsahují celé Kristovo učení. Apoštolové se ve svých listech odkazují na vlastní ústní vyučování a prohlašují ho za závazné: Sv. Pavel říká: „držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem nebo dopisem“. (2Sol 2,15). A svému učedníku Timotejovi: „Co jsi ode mne slyšel před mnoha svědky, svěř to věrným lidem, kteří budou schopni učit zase jiné.“ (2Tim 2,2). Písmo potřebuje správný výklad. Sv. Petr říká: „...jak vám napsal i náš milý bratr Pavel podle moudrosti, která mu byla dána. Mluvil tak o tom ve všech svých listech. Některá místa jsou v nich těžko srozumitelná a neučení a neutvrzení lidé je překrucují, jako i ostatní Písmo, k vlastní záhubě.“ (2Petr 3,15-16). Říká-li sv. Petr „neučení lidé“, jistě tím nemyslí ty, kteří nemají školy (židovské, helénské nebo jiné). Myslí ty, kteří nebyli vyučeni v Kristově evangeliu a v apoštolském učení, tedy ty, kdo nejsou dobře seznámeni s Tradicí. Smysl Písma vždy překrucují především lidé, kteří nemají základ zdravé Tradice a nejsou zakořeněni v Kristu. Dalšími místy svědčícími v prospěch Tradice je např. začátek Lukášova evangelia (Lk 1,1-4), začátek 1. Janova listu (1J 1,3-4), Janova slova, že Ježíš vykonal mnohem víc, než Jan v evangeliu zapsal (J 20,30; 21,25) a závěr Janova 2. a 3. listu, kde se odkazuje na osobní setkání, při němž řekne i to, co nechce svěřovat „inkoustu a peru“.

POUČKA: Písmo o sobě nikde netvrdí, že je jediným zdrojem poznání Božích pravd. Naopak odkazuje na Tradici!

19. A jaké pravdy víry jsou obsaženy v Tradici?

Obsahem Tradice je např. víra, že existuje Písmo sv. a co do něj patří, že je sedm svátostí, že je možné křtít děti, svěcení neděle místo soboty, nauka o očistci, o přímluvách svatých a andělů apod. Velmi důležité je ale i svědectví Tradice o těch nejzákladnějších pravdách víry, jako je víra v Jednoho osobního všemohoucího Boha, víra v Kristovo Božství, zmrtvýchvstání, nesmrtelnost duše, že člověk žije jen jednou, že po smrti bude soud a věčná odplata atd. Tyto pravdy jsou sice více nebo méně jasně zapsány v Písmu, z praxe ale vidíme, že bludaři lehce používají různé texty Písma i k jejich vyvracení a že tyto základní pravdy přijímáme většinou z ústního podání. Kdo tyto pravdy nepřijímá, nebude přijímat ani Písmo sv. anebo ho bude vykládat v úplně opačném smyslu! Jde tedy především o Tradicí odevzdávaný správný pojem Boha a pojetí světa, člověka a jeho nadpřirozeného cíle. Bez této Tradice obsažené a zakořeněné už v kulturách národů bychom velmi tápali v přijetí Písma sv., nic by nám neříkalo a neměli bychom po ruce dost důvodů mu věřit. Tyto základní pravdy víry jsou totiž jakýmsi nutným interpretačním klíčem k Písmu. Proto si také Bůh ve Starém zákoně vytvořil vyvolený národ, proto Kristus založil církev! Proto i naši otcové, když přijali evangelium z úst sv. Cyrila a Metoděje, přijali s ním nejen Písmo sv., ale také liturgické texty obsahující církevní tradici a Nomokánon, čili právní řád a s ním do značné míry i celou kulturu převzatou z řecké Byzance, která už byla proniknuta duchem Božího zjevení. Písmu by ani nemohli rozumět, kdyby ho nepřinesli učitelé, kteří ho vysvětlovali, a kdyby spolu s evangeliem nepřijali i osvědčenou křesťanskou kulturu.

POUČKA: Mezi pravdy víry, které nejsou zaznamenány v Písmu, patří na prvním místě biblický kánon! Důležitá je i Tradicí předávaná víra v jednoho Boha stvořitele, v nadpřirozený cíl člověka a další základní pravdy víry, které většinou lidé přijímají z Tradice, a bez jejichž přijetí, by velmi těžko uvěřili Písmu jako Božímu slovu!

20. Kde se tedy můžu seznámit s Tradicí?

Ústní podání je obsaženo hlavně ve spisech sv. otců, ve výrocích sněmů, ve vyznáních víry, v církevních modlitbách a obřadech a v uměleckých a jiných archeologických památkách (např. obrazy Bohorodičky a svatých, kříže a kalichy nalezené v katakombách, oltáře a nápisy s prosbou o přímluvu na hrobech mučedníků atd.). Svatými otci nazýváme muže, kteří žili v prvních dobách křesťanství a vyznačovali se velikou učeností a zbožností života. Takovými byli např. filozof Justin v Římě, neohrožený obhájce křesťanské vír (+166), sv. Irenej, biskup Lyonský (+202), sv. Cyprián, biskup v Kartágu (kolem 258) a jiní. Někteří z nich byli žáky sv. apoštolů a nazýváme je proto apoštolskými Otci. Mezi ně patří např. sv. Ignác, biskup v Antiochii (+107) a sv. Polykarp, biskup ve Smyrně (+167). Mužové, kteří se vyznamenali velkou učeností a svatostí života, ale žili až v pozdějších dobách, jsou obvykle nazýváni církevní učitelé. Jsou čtyři velcí církevní učitelé řečtí a čtyři latinští: Řeckými jsou: Sv. Atanáš, biskup alexandrijský (+373), sv. Basil Veliký, biskup v Cesarei v Kapadocii (+378), sv. Řehoř, biskup v Nazianzu v Kapadocii (+389) a sv. Jan Zlatoústý, biskup konstantinopolský (+407). Latinskými církevními otci jsou: Sv. Ambrož, biskup milánský (+397), sv. Augustin, biskup v Hippo v severní Africe (+430), sv. Jeroným, kněz a překladatel Písma sv. (+420) a sv. Řehoř Veliký, papež a reformátor církevního zpěvu (+604). Staré křesťanské autory, kteří vynikali učeností, ale jejichž spisy nemohly být církví ve všech jejich částech schváleny, nazýváme církevními spisovateli. Mezi církevní spisovatele patří např. Origenes, správce katechetické školy v Alexandrii (+254) a Tertulián, kněz v Kartágu (+240).

POUČKA: Ze sv. otců jsou nejvýznamnějšími tzv. apoštolští otcové, jako např. Ignác antiochijský a Polykarp; čtyři východní církevní otcové: Atanáš, Basil Veliký, Řehoř naziánský a Jan Zlatoústý; a čtyři západní církevní otcové: Ambrož, Augustin, Jeroným a papež Řehoř Veliký.

21. Potřebuje křesťan osobní ujištění Ducha svatého o pravdách víry?

Ano, Duch svatý skutečně „svědčí našemu duchu, že jsme děti Boží“. (Ř 8,16). Bez tohoto osobního poznání Ježíše, není člověk ani křesťanem v plném smyslu tohoto slova. Sv. Petr mluví často o osobním poznání Pána Ježíše: „Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána.“ (2Petr 1,2) „Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.“ (2Petr 3,18). „Celou svou naději upněte k milosti, která k vám přichází ve zjevení Ježíše Krista“ (1Petr 1,13). A na mnoha dalších místech. Na druhé straně je ale jasné, že Duch svatý nemůže potvrzovat něco jiného, než co už bylo Bohem zjeveno a potvrzeno. Pokud např. někomu Duch svatý tzv. potvrzuje, že svatí křesťané, kteří zemřeli v Kristu, se za nás nemohou u Boha přimlouvat, pak k němu nemluví Duch svatý, ale jiný duch, protože takové vnuknutí je proti slovům samotného Pána: „On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi.“ (Lk 21,38). „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“ (J 11,25-26). Apoštolové ale skutečně zdůrazňují, že křesťan má mít osobní jistotu v poznání Krista a jeho spásy, a tuto jistotu nám dává Boží Duch, On „dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.“. Pročtěte si první list sv. Jana. Tam se o jistotě věřících mluví snad v každé větě! Slova jako „víme“, „poznáváme“, „rozeznáváme“, „vyšlo najevo“, „spatřili jsme“, „máme plnou jistotu“ – se tu opakují celkem 30 krát! Apoštol Jan zde rozlišuje dvojí druh jistoty – vnější a vnitřní – a jedno se potvrzuje druhým. Jan říká: „...co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme...“ (1J 1,1). To je ta vnější jistota – slyšeli jsme, dotýkali jsme se, je to něco, co se odehrálo před našima očima, něco veřejně známého (por. Sk 10,37; 27,26). Právě takovým veřejně známým a doloženým věcem se věnuje apologetika. Ale Jan také říká: „Jeho pomazání vás učí všemu, a je pravé a není to žádná lež; jak vás vyučil, tak zůstávejte v něm.“ (1J 2,27). „Kdo věří v Syna Božího, má to svědectví v sobě.“ (1J 5,10). Tím pomazáním, které nás učí, je Duch svatý, který křesťanovi osobně zjevuje Ježíše a jeho spásu – ujišťuje nás, že Bůh nám odpustil, protože Pán Ježíš za nás zemřel. Ne každé vnuknutí je ale z Ducha svatého: „Nevěřte každému duchu, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha ... každý duch, který vyznává, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha; každé vnuknutí, které nevede k vyznání Ježíše, z Boha není ... kdo zná Boha, slyší nás“ (rozuměj apoštoly), „kdo není z Boha, neslyší nás. Podle toho rozeznáváme ducha pravdy a ducha klamu.“ (1J 4,1-6).

POUČKA: Vnitřní svědectví Ducha svatého je potřebné pro plnou jistotu víry, kterou má křesťan mít. Tato jistota plyne ze shody: přirozeného rozumového poznání Božích pravd, vnitřního svědectví Ducha Božího a apoštolského učení uchovaného v Tradici a Písmu!

22. Je možné přijmout Lutherovu zásadu „sola Scriptura – jedině Písmo“?

Rozhodně ne. Luther touto zásadou podkopal základ Písma jako věrohodného Božího svědectví. Když Písmo oddělíme od Tradice, úplně ho tím zrušíme. Všichni křesťané, kteří přijímají Bibli jako Boží slovo, ji tak přijímají, protože se drží apoštolské tradice! Pravdiví křesťané tak nikdy nemůžou být spoutání lutherským dogmatem „sola Scriptura“. Ani Boží slovo totiž není spoutáno a nikdo nám nedal právo ho spoutávat (por. 2Tim 2,9)! Proč bychom měli Bohu diktovat, že se smí zjevit jen skrze Písmo a nijak jinak!?

POUČKA: Lutherova zásada „sola Scriptura – jedině Písmo“ vede v konečném důsledku i k odmítnutí samotného Písma.

23. Jsou tedy všichni, kdo se ohánějí zásadou „jedině Písmo“ heretici?

Ne, pokud se pod Písmem rozumí slovo Boží jako takové, a především jeho plnost - Slovo Boží – Pán Ježíš Kristus. „Věčně, Hospodine, stojí pevně v nebesích slovo tvé.“ (Ž 119,89). On Boží Syn a vtělené Slovo Boží je skutečně jedinou a dostatečnou normou naší víry a našeho života! Proto řekl Bůh Mojžíšovi: „Hleď, abys všechno udělal podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře.“ (Ex 25,40). Tím vzorem, podle něhož byly stánek úmluvy i všechny starozákonní předpisy a obřady sestaveny, je věčná Boží Pravda – Život, který byl u Otce a nám se zjevil (por. J 1,4; 1J 1,2). Toto věčné Slovo Boží, které je od věčnosti nepohnutelné a nezměnitelné v nebesích, je právem a vhodně nazýváno i „Písmem“, protože, jak říká Matěj z Janova: „Tato pravda je vepsána uvnitř v duši a navenek ve skutcích“ (v lidské přirozenosti Ježíše Krista a jeho svatých – jeho svědků), „a je tudíž pohotově vždy a všude k dispozici každému člověku. Je to pravda, která sama o sobě stačí k poučení, řízení a spasení každého člověka. Proto je psáno: ‚Přijměte zaseté slovo.‘ – totiž stručné vepsání zákona – ‚jež může spasit vaše duše‘ (Jak 1,21) – je totiž plně a v každém směru stačící k spáse. Proto je psáno: ‚Nad to více, můj synu, nežádej, neboť psaní nemá konce.‘ (Kaz 12,12). A Jan říká: ‚Toto jsem vám napsal o těch, kteří vás svádějí k bludu. A pomazání, které jste od něho přijali, ať ve vás zůstává.‘ (1J 2,26). Toto pomazání je ono často připomínané vepsání pravdy, které člověka dokonale řídí a poučuje.“[8] Proto je také Písmu sv. v církvi vzdávána stejná úcta jako Eucharistii, protože obojí je skutečně zpřítomněním věčného Slova Božího. Tak Písmo na mnoha místech mluví o slovu Božím, o Hospodinových příkazech a nařízeních a chápe tyto skutečnosti duchovně, jako určité rozumem uchopitelné projevy věčného a neměnného Božího zákona, jako „Boží svědectví“, tedy slova, ať už mluvená, psaná nebo i jinak vyjádřená, jejichž obsahem je „Cesta, Pravda a Život“, tedy sám Kristus!

POUČKA: Zásada „jedině Písmo“ chápaná ve smyslu „jedině Kristus“ je správná!

POUČKA:

Písmo ani Tradice nemohou být dostatečně jistým zdrojem poznání Boží vůle pro člověka, pokud je chápeme jako dva od sebe oddělené zdroje! Pravdu o Bohu a o cestě naší spásy známe ze zjevení, které Bůh dal pro celé lidstvo. Plností Božího zjevení je evangelium Ježíše Krista hlásané jeho apoštoly a zachované nám v Písmu a Tradici. Jistota v poznání Krista a jeho nauky plyne ze shody tří zdrojů, jimiž jsou:

• -přirozené rozumové poznání Boha ze stvořených věcí (viz „pět Tomášových cest“)
• -nadpřirozené Boží zjevení potvrzené zázraky a znameními (viz pravost a věrohodnost SZ a NZ)
• -vnitřní svědectví Ducha svatého, který svědčí našemu duchu, že jsme děti Boží (Ř 8,16).

Užité zdroje:

Parente Petrus, Theologia fundamentalis, Apologetica – De ecclesia. Domus editorialis Marietti 1947.

Augustin Bedřich, Základní náboženská nauka (Apologetika). Vyšehrad : Praha 1946.

Dvořák Xaver, Stručná apologetika katolická pro učební kurzy občanských škol. Česká grafická unie A. S. : Praha 1922.

Augustin Aurelius, O Pravém náboženství.

Sarrach Alfons, Skandál století – O neudržitelné kritice evangelií. Matice cyrilometodějská : Olomouc 2004.

Špirágo František, Katolický lidový katechizmus.

[1] Augustin Bedřich, Základní náboženská nauka (Apologetika), Vyšehrad : Praha, 1946, s. 50.

[2] Dvořák Xaver, Stručná apologetika katolická pro učebné kurzy občanských škol, Česká grafická unie A. S. : Praha 1922, s. 21.

[3] Augustin, O pravém náboženství. 1 až 3. kapitola.

[4] Sarrach Alfons, Skandál století – O neudržitelné kritice evangelií. Matice cyrilometodějská : Olomouc 2004, s. 89 a dále.

[5] Viz úvodní komentář k Hejčlovu vydání Starého zákona z r. 1917, § 12, pozn. 4.

[6] Viz článek Kristus Boží moc a Boží moudrost – Nový zákon a „deuterokanonické“ knihy na uprkccr.com.

[7] Viz encyklika papeže Lva XIII. Providentissimus Deus, z 18. 11. 1893.

[8] Matěj z Janova, Pravidla Starého a Nového zákona, svazek 2 s. 18-21. Kaňákův výběr, s. 59.