M. Jan Hus o „Bergogliovu Otčenáši“

Podle Jana Husa je papež, který zatvrzele zůstává v herezi, odpadlíkem. To znamená, že není členem církve a nemůže být ani její hlavou.

Křesťanský i nekřesťanský svět byl silně zaujat zprávou, že pan Bergoglio chce měnit slova Otčenáše „neuveď nás do pokušení“ na novou verzi „nedej nám upadnout do pokušení“. Slova této modlitby naučil své učedníky sám Pán Ježíš. Bergogliovi se ale Ježíšova slova zdají nerozumná a cítí potřebu je revidovat. Myslí si, že Bůh přeci nemůže někoho uvést do pokušení. Chová se jako malé dítě, které chce hned opravovat vše, čemu nerozumí. Tento zdánlivý rozpor v slovech modlitby Páně umí přitom vysvětlit i malé děti na katolickém náboženství.

Už M. Jan Hus k této otázce napsal: „Pokušení je nabádání rozumné osoby jinou rozumnou osobou k něčemu zlému… A k takovému pokušení dochází trojím způsobem v závislosti na úmyslu pokušitele, s jakým záměrem či cílem pokouší. Existuje pokušení za účelem, aby se ukázala ctnost pokoušeného a byla rozmnožena jeho odplata, a takto pokouší Bůh svaté lidi…“ (M. Jan Hus, Výklad Páteře, kap. 94 B).

Např. v 5. knize Mojžíšově 13,3 se říká: „Hospodin váš Bůh vás bude zkoušet (pokoušet), aby poznal, jestli ho milujete.“ A Sirachovec 2,1 říká: „Synu, přicházíš-li sloužit Hospodinu, připrav svou duši na pokušení.“ Podobně mluví Písmo na mnoha dalších místech. Vzpomenuté citáty uvádí sv. Augustin při výkladu právě těchto slov modlitby Páně a dodává vysvětlení, že jiný je ten, kdo uvádí (řecky „eisenenké“ – „vevádí“) v pokušení a jiný ten, kdo pokouší. Bůh skrývá svou ochrannou ruku a ďábel koná tu špinavou práci, ale těm, kdo Boha milují, to vše napomáhá k dobrému. (por. Augustin, De sermone in Domini monte, liber II, 8,29 a dále).

Bůh tedy své věřící zkouší tím, že je na určitý čas a do určité míry vydá napospas tomu zlému. Jakub 1,13 říká, že „Bůh sám nikoho nepokouší“. Přece to ale koná, a to právě tím, že nás přestane chránit se záměrem nás „vyzkoušet“. V doslovném znění Otčenáše není řečeno, že Bůh nás pokouší. Je tam řečeno, že nás do pokušení uvádí. On nás dovede do situace, kdy jsme vystaveni pokušiteli. Bůh tedy nepokouší, ale přece to pokušení způsobuje či zapříčiňuje a chce, i když samozřejmě nikdy nechce, abychom mu podlehli. Pedagogové stanovili známkovací stupnici, na které je i stupeň „neprospěl“. To ale neznamená, že si přejí, aby někdo neprospěl, právě naopak, přejí si, aby se každý vyšplhal aspoň o něco výše než je hodnocení „nedostatečně“. Neexistuje tedy žádný důvod slova Otčenáše měnit.

Jde o další z Bergogliových výstřelků, jimiž demonstruje své pohrdání neměnnými pravdami katolické víry. Nejjasněji to vyjadřuje jeho dokument Amoris laetitia, ve kterém popírá všeobecnou platnost morálních principů, hlavně ve věcech manželské morálky. Podstatou a příčinou tohoto morálního rozkladu, který Bergoglio zavádí, je ale jeho modlářství a služba ideálům antikřesťanských skupin. Jeho programem je splynutí katolické církve se všemi denominacemi i nekřesťanskými náboženství, de facto zavedení polyteismu a celosvětového náboženství new age, v němž je místo pro všechny kulty, pouze ne pro uctívání Pána Ježíše Krista jediného Spasitele všech lidí.

Závěrem uvádím, co by řekl M. Jan Hus na adresu současného pseudopapeže Bergoglia. Citát je z Husova spisu proti Pálčovi: „...pokud je (papež) předzvěděný,“ (heretik) „potom je jako apoštol Jidáš, zloděj a syn zatracení! Jak je tedy hlavou svaté církve bojující, a to, jak praví lhář (Páleč), hlavou tělesnou, když není ani údem svaté církve bojující? Neboť kdyby byl údem církve, pak by byl údem Kristovým, a kdyby byl údem Kristovým, lnul by ke Kristu milostí předurčení i přítomné spravedlnosti a byl by jeden duch s Bohem, jak ukazuje Apoštol v 1 Kor 6: ‚Což nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? Mohu snad vzít údy Kristovy a učinit z nich údy nevěstky? Naprosto ne! Což nevíte, že ten, kdo se spojuje s nevěstkou, je s ní jedno tělo? Vždyť Písmo říká: Budou dva jedno tělo. Ale ten, kdo se spojuje s Pánem, je s ním jeden duch.‘ Papež, pokud je předzvěděný a zlý, pak lne poutem předzvědění a konečné nekajícnosti“ (hřích proti Duchu svatému) „k veliké nevěstce, o níž je řeč v celé 18. kap. Zjevení. ... V 79. distinkci (Graciánových dekretů) se říká: ‚Bude-li někdo nastolen na apoštolskou stolici za peníze nebo lidskou přízní nebo občanskou či vojenskou vzpourou bez jednomyslné a kanonické volby, nebudiž pokládán za apoštolského nástupce, nýbrž za odpadlíka.‘“