Jákobův zápas s Bohem – apologie jeho činů

19. 01. 2018 17:13:49
Znovu o praotci Jákobovi i o Abrahámově oběti, o smyslu utrpení a pokušení, o Hospodinově charakteru a celistvosti Písma.

Tajemný střet Jákoba s Bohem, při němž bylo Jákobovi dáno jméno Izrael, se odehrává při jeho návratu z Cháranu, noc před setkáním s Ezauem. Bratři-dvojčata se neviděli asi 20 let a Jákob, který tehdy bratra připravil o prvorozenství a otcovo požehnání, se stále obává jeho pomsty. Jákobův strach je teď vlastně mnohem mučivější než tehdy, protože mu přibyla starost o děti, ženy a veškerý majetek. Prožívá tíživé vědomí, že o to vše i o holý život ho může už ráno Ezau připravit. Ezau mu totiž jde vstříc se 400 muži, z čehož se zdá, že na pomstu skutečně pomýšlí, anebo chce aspoň dát bratrovi pocítit svou převahu. Pomsta by to byla vskutku důkladná. Je toho nyní tolik, o co může být Jákob připraven. A právě tyto tíživé starosti a obavy o vše, co vlastní, nyní Jákob prožívá. Proto ještě předešlého dne, hned jak se o Ezauově tažení dověděl, vykonal zvláštní opatření: Nejprve před sebou jako předvoj poslal malá stádečka různého dobytka a u každého z nich služebníka, který Ezauovi oznámil, že jde o dar od Jákoba. Zbývající lid a majetek rozdělil také na několik táborů. Nakonec vzadu nechal své ženy a děti, a to tak, že každou postavil zvlášť s jejími dětmi. Vše co měl, tedy rozdělil, rozměnil na drobné. Přitom, při každém, koho odděloval, a všem, co odděloval, prožíval svůj vztah k té osobě či věci! Prožíval realitu, že je mu to pouze svěřeno a vzápětí to může ztratit, může o to být připraven, a jestli o to přijde anebo mu to bude ponecháno, o tom rozhoduje jedině všemohoucí Bůh. Jen On může obměkčit bratrovo srdce. Jaká tíseň a úzkost na Jákoba doléhala. Šlo o jeho vlastní syny a dcery, o jeho ženy, o jeho lidi-služebníky, o stáda a majetek, který vyzískal svou úpornou dlouholetou prací. Už předešlé týdny usilovně přemýšlel o uplynulých dvaceti letech, o vší té námaze a o smyslu jeho práce. Také o tom s výčitkami mluvil s Lábanem: „Vyčítal mu: ‚Jaký je můj přestupek? Jaký je můj hřích, že ses za mnou tak hnal? Když jsi zpřeházel všechny mé věci, co jsi našel z věcí svého domu? Polož to před mé i své bratry, ať mezi námi dvěma rozhodnou! Byl jsem u tebe celých dvacet let. Tvé ovce a kozy nezmetaly. Berany z tvého bravu jsem nejídal. Co bylo rozsápáno zvěří, jsem ti nevykazoval, nahrazoval jsem to ze svého; vymáhals to na mně, byl jsem okrádán ve dne i v noci. Ve dne mě sužovalo vedro a v noci chlad. Spánek prchal od mých očí. Celých dvacet let jsem ti v tvém domě sloužil: čtrnáct let za tvé dvě dcery a šest let za tvůj brav. Mou mzdu jsi změnil desetkrát. Kdyby se mnou nebyl Bůh mého otce, Bůh Abrahamův a Strach Izákův, propustil bys mě teď s prázdnou. Bůh viděl mou trýzeň a námahu mých rukou a na dnešek sám rozsoudil.‘“ (Gn 31,36-42). Takto se Jákob přel se svým tchánem, teď ho ale čeká setkání s bratrem. Nepomýšlí na boj s ním, ba dokonce ani na obranu. Vše vkládá jen do Božích rukou. Spoléhá na bratrovo slitování, na to, že Hospodin se postará, že Hospodin popatří a opatří (por. Gn 22,14). Hospodin mu před dvaceti lety v Bételu řekl: „Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. Tvého potomstva bude jako prachu země. Rozmůžeš se na západ i na východ, na sever i na jih. V tobě a v tvém potomstvu dojdou požehnání všechny čeledi země. Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.“ (Gn 28,13-15). A teď před pár týdny k němu znovu promluvil: „Já jsem Bůh Bételu, kde jsi olejem pomazal posvátný sloup a kde ses mi zavázal slibem. Vyjdi teď hned z této země a navrať se do své rodné země.“ (Gn 31,13). Jákob tedy jedná v poslušnosti víry, té víry, kterou měl už praotec Abrahám! Neví, co bude následovat. Rozum mu říká, že hrozí zkáza všeho, co má i jeho smrt. Víra očekává naplnění Božího přislíbení. A on koná podle víry i podle rozumu.

Písmo to popisuje takto: „Poslové se vrátili k Jákobovi a řekli: ‚Přišli jsme k tvému bratru Ezauovi, ale on ti už jde vstříc a je s ním čtyři sta mužů‘. Tu padla na Jákoba veliká bázeň a tíseň. Rozdělil proto lid, který byl s ním, i brav a skot a velbloudy do dvou táborů, neboť si řekl: ‚Přijde-li Ezau k prvnímu táboru a pobije jej, může ještě zbylý tábor vyváznout.‘“ To mu velel jeho rozum spolupracující s vírou. „Dále Jákob řekl: ‚Bože mého otce Abrahama a Bože mého otce Izáka, Hospodine, tys mi pravil: »Navrať se do své země a do svého rodiště a já se postarám, aby se ti dobře vedlo.« Nejsem hoden veškerého tvého milosrdenství a vší tvé věrnosti, které jsi svému služebníku prokázal. Tento Jordán jsem překročil s holí, a teď mám dva tábory. Vytrhni mě prosím z ruky mého bratra, z ruky Ezauovy, neboť se ho bojím, aby nepřišel a nezabil mě, matku nad dětmi. Ty jsi přece řekl: »Určitě se postarám o tvé dobro a tvé potomstvo rozmnožím jako mořský písek, jejž nelze pro množství sečíst.«‘“ A to už byl projev čisté víry, která se spoléhá jen na Boha, i když zároveň dělá, co je v lidských silách. (Gn 32,7-13).

To Jákobovo dělení majetku a očekávání, že aspoň něco bude zachráněno, má zásadní význam pro pochopení toho, proč s ním vlastně Bůh zápasil a jaký to byl zápas. Jákob doteďka svými vlastními silami „pomáhal Hospodinu“ prosazovat jeho vůli, která mu sice byla Hospodinem zjevena, avšak Jákob měl své vlastní pojetí či chápání této Boží vůle. Ano, v Jákobově počínání ohledně otcovského požehnání a v jeho působení u Lábana bylo mnoho nečisté člověčiny. To ale naprosto neznamená, že by zjevení Boha v Bételu nebo to druhé v Cháranu mělo být falešné. Když se Hospodin někomu zjeví a oznámí mu svůj určitý plán, který se týká toho člověka, aby tak motivoval jeho víru, nestává se tím dotyčný dokonalým a bezhříšným, bývá to spíše počátek procesu jeho očišťování. Rozhodujícím momentem Jákobova vnitřního přerodu byl právě tajemný noční zápas. Důvodem proč s ním Hospodin zápasil, bylo očištění jeho lidské vůle. Z téhož důvod i na nás dopouští Bůh nejrůznější utrpení a zkoušky a žádá po nás i dobrovolné různé oběti. Jde o očištění naší lidské vůle, která musí být přetvořena, aby se stala schopnou svobodně, dobrovolně a cele milovat Hospodina svého Boha.

Z téhož důvodu chtěl Hospodin i po Abrahámovi tu nepochopitelnou oběť. Z téhož důvodů žádá oběti i po nás, protože bez obětování se je lidský život šílenstvím a zoufalstvím bez cíle a smyslu. A není pravdou, že Bůh nikoho neuvádí do pokušení, jak tvrdí pan Bergoglio, protiřečíc slovům samotného Spasitele. Je sice pravda, že Bůh sám nemůže být pokoušen, ani nemůže nikoho ponoukat ke zlu, jak vysvětluje apoštol Jakub (Jak 1,13). Bůh ale „má na tuto špinavou práci“ odpadlé anděly, kteří nás z Božího dopuštění často pokoušejí. Nikdy to však nedělají bez Božího schválení, neboť Bůh „nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet“ (1Kor 10,13). A vzpomeňme na Jóba, na něhož útočil satan, ale bylo to z Božího rozhodnutí. Dokonce sám Hospodin říká satanovi: „Ve své bezúhonnosti setrvává (Jób) dosud, ačkoli jsi mě proti němu podnítil, abych ho bezdůvodně mořil.“ (Jób 2,3). Hospodin se tedy vlastně přiznává, že to z jeho rozhodnutí je Jób takto mučen, i když vykonavateli toho rozhodnutí jsou samozřejmě zlomyslní démoni. Sám Jób to vyjadřuje slovy: „Země byla vydána v moc svévolníka a on přikrývá tvář jejich soudců; když ne on, kdo tedy?“ (Jób 9,24). Démoni, kterým je Bohem dovoleno mučit člověka, si namlouvají, že tím bojují proti Bohu či dokonce, že nad ním vítězí a podobné myšlenky vnukají i lidem, kteří jsou na jejich lži otevřeni. Jenomže v konečném důsledku ani tito „škůdci“ nekonají a nemohou konat nic jiného než Boží vůli. Protože „těm, kteří Boha milují, všechno napomáhá k dobrému“ (Ř 8,28) a těm, kteří Ho nenávidí, náleží spravedlivý trest, který je ostatně jen druhou stránkou Boží lásky k dobru, jež je totožná s Boží dokonalou spravedlností. A právě o to, jestli člověk Boha a jeho svatou vůli miluje anebo nenávidí, jde při všech pokušeních a zkouškách. Šlo o to i tehdy, když Hospodin zkoušel Abraháma a když zápasil s Jákobem. Jde o to, jestli člověk miluje více Hospodina anebo sám sebe, svou vůli a to, na čem tato vůle ulpívá. Jde o dobrovolné podřízení lidské vůle jeho vůli Božské, která je tou nejvyšší a nejspravedlivější normou vesmíru.

Můžeme se tedy ptát, proč s námi Bůh častokrát nakládá tak tvrdě. Na to se denně v srdci ptají milióny lidí. Proč se Bůh postavil proti Jákobovi v souboji a proč ho dokonce zranil v kyčli, že Jákob pak po celý život kulhal (Gn 32,32)? Proč mi Bůh dělá to a ona, ptá se každý z nás snad denně. A různí mravokárci nás poučují: „nerouhej se, to nedělá Bůh, ale lidé anebo ďábel...“. Správnější napomenutí ale je: Neptej se „proč“, ale ptej se „zač“. „Za co mne, Pane, trestáš?“ „Ukaž mi prosím můj hřích, od kterého mě chceš očistit, oddělit a osvobodit.“ „Ukaž mi, na co jsem nedovoleně a zvráceně upnul svou vůli, která má patřit a vpravdě patří jedině Tobě, mému Pánu a Bohu.“ Co to bylo v Jákobově případě? Na co Jákob upnul svou vůli a čemu modloslužebně otročil? Je to prosté: svému majetku i těm darům a schopnostem, díky nimž ho získal. Zapomínal, že bez zvláštního Božího vedení a mnoha zázračných zásahů by byl zcela ničím. Lpěl na svých dětech a ženách, a proto mu Hospodin už předtím udělal ten naschvál, že mu místo jeho milované Ráchel podstrčili Leu, a pak musel celý život snášet jejich vzájemnou řevnivost. Kolikrát v životě si potom asi říkal, jaká hloupost je nezřízeně a nedovoleně toužit po ženě. Lpěl na své vyvolenosti, výjimečnosti atd. Musel si tedy na vlastní kůži vyzkoušet, že to vše vlastně vůbec není jeho, ale že on je pouze nehodným správcem Božího díla a jmění, že je pouze Božím nástrojem, otrokem. Jak ubozí a směšní jsou lidé pokládající se za pány svého života, jmění a kdoví čeho všeho. A jak velcí, svobodní a šťastní jsou ti, kdo umřeli sami sobě a žijí Bohu. Toto bytostně novozákonní poselství a povolání zakoušeli a prožívali praotcové Abrahám, Izák a Jákob i mnozí další sdílející jejich víru v Hospodinovo zaslíbení. Byli Bohem vyučováni v tajemství smrti a vzkříšení, v tajemství lidské bezmocnosti a Boží moci, tajemství hříchu a vykoupení – v těchto základních duchovních principech.

Právě v tom byl vyučován i Abrahám, když měl obětovat Izáka jako celopal. Hospodin mu nařídil přesně toto: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do krajiny Moria, a obětuj ho tam jako celopal na vrchu, o němž ti povím.“ (Gn 22,2). Co je to celopal? Druh oběti, při níž bylo obětní zvíře úplně celé spáleno. Nic z něj nesmělo zůstat. Tím lidé vyjadřovali, že zcela vše patří Bohu; že uznávají svou totální poddanost jemu a závislost na něm. Vše Bohu! A teď si položme otázku: Kdyby Abrahám Izáka fyzicky zabil a celé jeho tělo spálil, šlo by skutečně o opravdový celopal? Dal-obětoval by tím Hospodinu skutečně celého Izáka? Skutečně by tím Izáka celého ztratil? Skutečně by to byl nejdokonalejší a nejúplnější způsob oběti? Je přece řečeno: „svého jediného syna Izáka, kterého miluješ“. Čili to, co měl Abrahám Hospodinu obětovat, nebylo jen Izákovo tělo a jeho lidský život. To co mělo být obětováno, byla především Abahámova láska k synovi, totiž jeho vůle, která mohla být obětována jen zřeknutím se toho, co Abrahám miloval ze všeho nejvíce. Mělo být obětováno Abrahámovo já, jeho nejvlastnější a nejbytostnější vnitřní vlastnictví, jeho všechno (a mělo se to stát v krajině Moria na pahorku Golgota...). A to by nebylo možno uskutečnit ani Izákovou smrtí. K tomu mohlo a může dojít jen soustavnou a dlouhodobou poslušností Boží vůli, a zvlášť poslušností ve vztahu ke spolupráci na realizaci Božího zaslíbení. Kdyby Hospodin tehdy na Abraháma nezavolal z nebe a nezastavil by ho, když se chystal svého syna zabít, a Abrahám by Izáka skutečně zabil, bylo by to jednak strašné a protiřečilo by to Boží spravedlnosti a lásce, ale to by nebyl jediný problém: Boží příkaz obětovat Izáka jako celopal by tím paradoxně nebyl naplněn. Proč? Protože, když ti Bůh něco dá a ty si to zamiluješ a ulpíš na tom celou duší a pak přijde zkouška a ten Boží dar je v ohrožení a hrozí, že celé Boží dílo, které ti bylo svěřeno, bude zničeno, pak je daleko jednoduší to všechno najednou hodit za hlavu a říct si: „tak to tedy není Boží vůle, tak já se toho teda zříkám (...a už s tím nechci mít nic společného a chci mít svatý klídek...)“. Takový postoj člověk zaujme daleko raději, než aby musel dále stát ve víře a očekávat, že Bůh své dílo přivede do konce, i když je to teď momentálně naprosto nemožné. Větší a dokonalejší Abrahámovou obětí Hospodinu, tím skutečným celopalem, který mu Hospodin nařídil a který po něm doopravdy chtěl, byla dennodenní starost o Bohem zaslíbeného Izáka a vše, co s ním v Božím plánu bylo spojeno. Tato starost o Boží dílo a zodpovědnost za službu tomu dílu je totiž spojena neustálým vnitřním umíráním, s vědomím, že to vše může být kdykoli zničeno, ztraceno. A to je celopal daleko úplnější a dokonalejší, než tu věc ztratit jen jedenkrát a tím jednou pro vždy, a takový celopal Hospodin chtěl. Proto musel Hospodin svůj příkaz obětovat Izáka jako celopal dodatečně upřesnit a dovysvětlit, a On se rozhodl to udělat na poslední chvíli. Chtěl totiž Abraháma naučit té oběti úplnější a daleko dokonalejší, aby přinášel Bohu sám sebe jako oběť ustavičnou a živou, aby sloužil Hospodinu duchovní bohoslužbou (por. Ř 12,1).

O zákonech této duchovní a vnitřní bohoslužby by se dalo mluvit daleko důkladněji, nemělo by to však valného smyslu pro ty, kteří ani nevěří Božímu slovu. Jediným způsobem, jak se s tajemstvím Kristovi smrti a vzkříšení, které bylo obětováním Izáka předobrazováno, seznámit, je uvěřit v Pána Ježíše Krista jediného Spasitele lidí a přijmout Boží slovo obsažené v Písmu svatém takové jakým doopravdy je, tedy jako slovo Boží a ne lidské (viz 1Sol 2,13). Tomu, kdo se k tomuto odvážnému krok do neznáma odhodlá, bude sám autor Písma svatého, Duch svatý, odkrývat mnohá tajemství a skutečný smysl Písma. Aby člověk skutečně vstoupil do světa Božích pravd, je k tomu nezbytné přijmout Písmo jako realitu, čímž skutečně je. V opačném případě se člověk nachází ve světě irealit, který se s Božím světem neprotíná, protože skutečným je to, co tvoří Hospodin, kdežto, to, co si vyfantazíruje člověk je pouhá fikce, virtuální (čili pouze člověkem chtěná) realita, a ta je vlastně irealitou.

Takové vykročení ze svých představ do světa Boží reality prožil i Jákob při svém nočním zápasu s Bohem. On uvěřil Hospodinu a šel v poslušnosti, kam ho poslal, šel do Kanaánu. Proč tam jde, když mu tam hrozí smrt rukama bratra? Mohl odejít kamkoli jinam. On ale jde tam, kam ho poslal Hospodin a před setkáním s bratrem prožívá kulminační bod svého vnitřního přerodu od spoléhání se na sebe k spolehnutí se na Pána. To je jeho zápas, zápas s Hospodinem, ale zároveň se samým sebou. Hospodin s ním zápasí, protože v Jákobově duši je cosi, co se mu nelíbí, a ten zápas může Jákob vyhrát jedině tak, že to, co v něm odporuje Boží vůli, odstraní, a tak na něj Hospodin přestane útočit. Není tedy náhodou, že jejich zápas se zakončuje něčím, co je proti Jákobově vůli. Jákob neznámého žádá, aby mu sdělil své jméno, on to odmítá a místo toho mění Jákobovo jméno na Izrael. Pak dodává, že to jméno je mu dáno, protože zápasil s Bohem i lidmi a obstál. Takže toto Jákobovo-Izraelovo vítězství je spojeno s něčím, co je proti jeho vůli. Ještě předtím si ale Jákob na Hospodinu vyprošuje zázrak proměny Ezaua. Hospodin však na Jákoba tlačí a útočí, aby nejprve změnil své vlastní srdce, aby z něj vyhodil to, co mu brání pohlédnout do Boží tváře (Penúel). Jákob je tedy drasticky nucen znenávidět svou vlastní sebelásku, svou duši (por. Lk 14,26), to co předtím neoprávněně miloval, čemu dával přednost před Boží vůlí a láskou k Bohu. To je nesmírně bolestivé ale zároveň v pravdě osvobozující a vítězné. Není to pouhý příměr. Šlo o skutečný zápas. Bůh se s ním skutečně setkal a Jákob tváří v tvář tomu setkání prožíval fyzickou bolest, která však pramenila hluboko z duše, z duševního a duchovního napětí. Ta bolest byla působena střetem protichůdných duchů. Stáli tu duchové nenávidějící Hospodina a jeho svatou vůli, kteří dosud měli určité místo v Jákobově srdci proti Duchu Božímu, proti jasnému pohledu Boží tváře. Ve světle Boží tváře viděl Jákob ohavnost a odpornost těch záměrů a duchů protivících se vůli Boží a byl tlačen postavit se proti nim a odevzdat se cele do láskyplného Božího náručí, sjednotit se jen s jeho svatou vůli, skrze úplné důvěřivé spolehnutí se na Hospodina. Okoušel temnotu a dychtil po Hospodinově světle, po světle, jehož odlesk zahlédl tehdy v Bételu, dychtil po něm, po té čisté Boží lásce. Začínal to Boží světlo víc a víc okoušet a vidět, úměrně tomu, jak se jeho duch odděloval od své sebelásky, od zalíbení ve své vlastní vůli. A to zahlédnutí Božího světla v něm probouzelo vždy palčivější touhu po opuštění sebe a oddání se jemu – Hospodinu věrnému. Proto je řečeno: „Když minul Penúel (Boží tvář) vyšlo mu slunce a on kulhal v kyčli.“ (Gn 32,32). A při setkání s Ezauem pak říká: „přijmi prosím ode mne ten dar, vždyť smím vidět tvou tvář, a to je jako bych viděl tvář Boží. Tak přívětivě jsi mě přijal.“ (Gn 33,11). On totiž v noci zápasil s duchem nenávist a neodpuštění, který okupoval srdce jeho i bratrovo. Když mu však vzešlo slunce Boží tváře, uviděl toto světlo Boží i v tváři bratrově. Hospodin pro tu chvíli změnil Ezauovo srdce, protože Jákob změnil to svoje, protože je dal cele Hospodinu, jako oběť živou a svatou...

To tedy, že člověk zápasí s určitými duchy temnoty, neznamená, že se nemůže zároveň setkat s Hospodinem. Spíš naopak, kdyby v jeho duši nebyla známost pravého Boha, nemohl by tu být ani skutečný duchovní zápas. To že s námi Hospodin někdy naloží tvrdě, nebo nás dokonce sám zraní, neznamená, že nás nemiluje a že není Bohem lásky. Právě naopak: koho miluje, toho křížem navštěvuje. On s námi vždy nakládá adekvátně našemu stavu a našim potřebám, a to především vzhledem k naší věčnosti. Hospodin si vůči člověku může počínat i jako strašný, a Jákob ho také nazval „strach Izákův“. To však dělá vzhledem k našemu strašnému stavu. Pokud je zjevení Hospodina či jeho posla pro člověka strašným, pak je to proto, že není naplněn Boží láskou. I ženy, kterým se zjevil anděl oznamující Kristovo vzkříšení, byly vyděšeny a podobně tomu bylo i v dalších případech (např. Danielovo vidění Svatého apod.). Strach bývá při pravém Božím zjevení počátečním dojmem, dlouhodobě však toto zjevení působí pokoj a niternou radost. Zjevení zlého ducha může naopak zpočátku vyvolávat sladké blahé pocity, dlouhodobě pak působí úzkost, bezradnost atd. Hlavním kriteriem rozlišování je tedy dlouhodobé ovoce. Např. při démonickém zjevení, které měl Mohamed, je vidět, že šlo o působení zlého ducha, už z toho, že Mohamed před ním utíkal, nechtěl tu bytost vidět, ale fyzicky nemohl uniknout. Sám se přiznal, že ho ten duch, který si říkal archanděl Gabriel, škrtil a nutil číst tzv. korán. (viz např. článek Islam a európska civilizácia – utajované problémy). Avšak hlavním důkazem démonického původu Koránu je jeho obsah a dlouhodobé ovoce. I Mojžíš a jiní Boží muži, jako např. Izajáš, se sice zpočátku chtěli vyhnout Božímu povolání a nějak před ním uniknout, tam ale šlo o jejich vnitřní boj, při němž Hospodin apeloval na jejich svědomí, ale ponechával jim svobodu rozhodnutí. Také u Bible je hlavním svědectvím o jejím Božském původu její obsah a dlouhodobé ovoce. Totéž můžeme říct i o jednotlivých zjeveních, která měli praotcové. Je totálním nesmyslem tvrdit, že uznávám Nový zákon a věřím v Ježíše Krista, ale myslím si, že Abrahámovi a Jákobovi se zjevil zlý duch a oni ho pokládali za Hospodina. Nešlo by totiž jen o jejich osobní omyl, ale znamenalo by to zásadní falešnost a pomýlenost celého Písma svatého a celé tradice s ním spojené, tedy i Nového zákona a křesťanství jako takového. Hospodin Bůh, Otec našeho Pána Ježíše Krista se totiž legitimuje jakožto Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův a sám sebe takto nazývá a přeje si, aby to bylo jeho jménem. Vždyť: „Bůh řekl Mojžíšovi: JSEM, KTERÝ JSEM. A pokračoval: Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mně k vám. Bůh dále Mojžíšovi poručil: Řekni Izraelcům toto: Posílá mně k vám Hospodin Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův. To je navěky mé jméno, jím si mně budou připomínat od pokolení do pokolení.“ (Ex 3,14-15). A sv. Pavel celou věc vysvětluje takto: „Ve víře zemřeli ti všichni, i když se splnění slibů nedožili, nýbrž jen zdálky je zahlédli a pozdravili, vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci. Tím dávají najevo, že po pravé vlasti teprve touží. Kdyby měli na mysli zemi, z níž vykročili, měli možnost se tam vrátit. Ale oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské. Proto sám Bůh se nestydí nazývat se jejich Bohem. Vždyť jim připravil své město. Abraham věřil, a proto šel obětovat Izáka, když byl podroben zkoušce. Svého jediného syna byl hotov obětovat, ačkoli se mu dostalo zaslíbení a bylo mu řečeno: ‚Z Izáka bude pocházet tvé potomstvo.‘ Počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé. Proto dostal Izáka zpět jako předobraz budoucího vzkříšení.“ (Žid 11,13-19). Tito praotcové tedy měli tu nadpřirozenou spasitelnou víru, kterou nám zvěstuje Nový zákon, a Hospodin se k jejich víře přiznal a rovněž Pán Ježíš se k nim a k jejich víře přiznával. (viz můj článek Písmo nebo Tradice). Tvrdit tedy, že se Abrahámovi a Izákovi zjevil ne Hospodin, ale zlý duch, by znamenalo nazvat i samotného Krista buď hlupákem, který nevěděl, o čem mluví, a tudíž byl pouhopouhým omylným člověkem, anebo lhářem a podvodníkem, který klamal lid, a tudíž rovněž nemohl být skutečným pravým Bohem. Pokud někdo takový postoj ke Kristu a křesťanství zaujímá, je to jeho věc, a bude se za to před Bohem sám zodpovídat, ať se ale v takovém případě nenazývá křesťanem a ať netvrdí, že uznává Nový zákon. Tím jen balamutí, klame a podvádí druhé. Pokud někdo učení Nového zákona nepřijímá, prosím, má na to právo, a naše sekulární liberální společnost mu dává i právo své názory veřejně prezentovat. Nikdo však nemá právo tvrdit, že je křesťanem a zároveň zakladatele křesťanského náboženství – přímo či nepřímo – nazývat lhářem a podvodníkem. To je zvrácený postoj plný nepravosti a zloby, a já tímto (v reakci na konkrétní diskuze pod mými blogy) využívám své právo nazvat věc pravým jménem!

Písmo svaté Starého i Nového zákona je jedním celkem a jako celek nám zjevuje Hospodina Boha milosrdného a spravedlivého, který pro naši spásu poslal na svět svého jednorozeného Syna našeho Pána Ježíše Krista. Totéž Písmo také zjevuje, že když s námi Hospodin nakládá krutě, dělá to vzhledem na naši krutost a nepravost, a když s námi nakládá milosrdně, koná tak pro svou vlastní lásku a milosrdenství. „Bůh promluvil jednou, dvojí věc jsem slyšel: Bohu patří moc, i milosrdenství je, Panovníku, tvoje. Ty každému splatíš podle jeho skutků.“ (Ž 62,12-13).

Autor: Stanislav Cigánek | pátek 19.1.2018 17:13 | karma článku: 9.44 | přečteno: 721x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Olga Medová

Útřivé

Nevstoupíš dvakrát do stejné... lavice. Lavice Dejvice, rýmovačka...Budova Fakulty architektury od Aleny Šrámkové. Plně obsazené řady. Přednášející za katedrou. Prezentace s fotografiemi.

18.3.2024 v 23:55 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 31 | Diskuse

Pavel Nitka

Jaký to je milý dědeček aneb Stářím moudrost nezískáš...

Vždyť určitě celý život pracoval, staral se o své blízké, jedl jen kvalitní potraviny a nikdy na veřejnosti nemluvil sprostě. Dokonce i mouchám vyrobil ve své dílně krmítko...

18.3.2024 v 19:20 | Karma článku: 8.20 | Přečteno: 222 | Diskuse

Ján Chomík

U kaderníka

Márne sa snažím spomenúť si, kedy som bol prvýkrát u kaderníka. Je to však pravdepodobne jedna z tých spomienok, ktorú moja pamäť už definitívne pochovala.

18.3.2024 v 18:37 | Karma článku: 5.15 | Přečteno: 81 | Diskuse

Josef Ulman

Ja ně prarassijskij...!

Včera jsem na jednom fóru dostal tip na video nechvalně proslulého Petra Hájka, ve kterém dělá rozhovor s Jindřichem Rajchlem.

18.3.2024 v 10:10 | Karma článku: 20.89 | Přečteno: 526 | Diskuse

Michal Merhaut

František Dvořák – archeologií proti nacistům

Do dveří kolínského muzea vešlo několik mužů, jeden po druhém, s potřebným časovým rozestupem. Hlavní bylo, ničím na sebe nepoutat pozornost okolí. Byl letní podvečer roku 1941.

18.3.2024 v 8:12 | Karma článku: 16.08 | Přečteno: 225 | Diskuse
Počet článků 89 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 521

Zabývám se katolickou apologetikou, osobností M. Jana Husa a českým reformním hnutím 14/15 st. Články na tato i jiná témata uveřejňuji např. na webu pravover.cz

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...