Hus byl katolík - úvod

M. Jan Hus ve skutečnosti žádné hereze proti katolické víře nezastával a byl odsouzen protiprávně. Přesto že jsou k tomuto tvrzení dosti pádné argumenty, většina historiků i teologů dodnes takovou myšlenku odmítá.

Z čeho vlastně Jana Husa jeho nepřátelé na kostnickém koncilu vinili? Obvinění tam proti němu bylo vznešeno mnoho, většinu z nich však nebylo možno dokázat, protože se zakládala jen na výpovědích svědků. Ta obvinění, která stavěla na reálných Husových názorech zachycených v jeho spisech, by se jednou větou dala shrnout zhruba takto: Obviňovali Husa za jeho údajné učení, že ten kdo nepatří mezi předurčené k věčné spáse a kdo se nachází v těžkém hříchu, ten není skutečným členem církve, a proto není ani právoplatným knězem, biskupem, ani papežem, ani světským pánem; vše, co ze svého úřadu koná, je neplatné a nikdo není povinen ho poslouchat.

Tento postoj Hus nikdy nezastával a vždy ho výslovně odmítal! Husovo poselství koncilu, které se jim navzdory výsměchu a ponižování snažil předat, lze shrnout takto: Církev to je společenství spasených, do kterého se vchází vírou v Krista a pokáním. Pokud jste, vážení páni kardinálové a biskupové, skutečné pokání nikdy nečinili a nikdy jste skutečně neuvěřili v Pána Ježíše Krista, pak nejste v církvi a nemůžete v ní tedy zastávat žádné úřady, ani ty nejmenší ani ty nejvyšší. V církvi totiž platí zákon Kristův. Všechno je zde podřízeno Kristu a jeho vůli, tedy spáse duší! Pokud jednáte proti Kristovým zákonům, pak nejednáte jménem Krista a Jeho církve, ale daleko spíš jménem antikrista. Já vás vyzývám k pokání, a pokud vy místo, abyste poslechli Boží hlas a činili pokání, mě upálíte, pak tím jen dokazujete, že nejste v Kristu ani v Jeho církvi.

Z tohoto postoje Hus nijak nevyvozoval popření nebo zrušení viditelné hierarchické církve. Tento nesprávný a nelogický závěr mu podsouvali ti, kdo zásadně odmítali pokání, a pak tento závěr přijali protestanti. Jedni i druzí udělali tento myšlenkový zkrat záměrně ze zištných politických důvodů. Katoličtí preláti proto, aby si bez víry a pokání mohli i nadále udržet politickou moc a němečtí protestanti i jejich následovníci proto, aby nemuseli být poddanými Říma…

Konečné znění žalobních článků

Dne 17. června 1415 vydal koncil (zřejmě na nátlak českých pánů skrze Zikmunda) rozhodnutí seznámit Husa s konečným zněním článků, které měl odvolat. Ve svém dopise Mladoňovicovi ze 17. června vyjadřuje Hus naději, že jeho návrat do Prahy není nemožný. Snad doufal, že proces pokračuje a bude ještě moci své názory vysvětlit. Příští den, 18. června, byl ale bolestnou ranou. Místo veřejného slyšení byl předveden před osmičlennou komisi, která mu odevzdala konečné znění podmínek, za nichž si může zachránit život.

Hus měl teď v ruce dokument obsahující 29 citátů vytažených ze tří jeho knih (O církvi, Proti Pálčovi a Proti Stanislavovi) a 16 odstavců obvinění falešných svědků (Viz PAL. DOC. s. 225n). Komise se příliš nezabývala tím, co Hus svými knihami skutečně myslel. Na prvním místě plnila zadaný úkol: najít v knihách „bludy“. U pojmů, které Hus v knihách používá, často sám rozeznává a pečlivě rozlišuje několik odlišných významů a rovin. Komisařům stačilo vytrhnout nějakou větu z kontextu a chápat ji v jiném významu, než byla napsána v knize. A přesně tak také postupovali! Vytrženým citátům dávali význam a smysl, který vyplýval z falešných obvinění „svědků“.

Otázka členství v církvi

Co se týče těch 29 článků, které byly záměrně nesprávně a zkresleně vytaženy z Husových knih: Komisi se nelíbila Husova definice církve, jako shromáždění všech předurčených k věčné spáse (čl. 1 a 6). Vyvozovali z toho, že podle Husa zřejmě ti, kdo budou nakonec zavrženi, nejsou členy církve. Tomu podle komise nasvědčovalo i Husovo tvrzení, že ti, kdo budou spaseni, nebyli nikdy údy ďáblovými a ti, kdo budou nakonec zavrženi, nikdy nebyli údy Krista. (čl. 2, 3, 5). To sice Hus tvrdil, ale ne tak, jak to chápali komisaři. Podle Husa jsou v církvi jinak ti, kdo vytrvají v milosti a budou spaseni a jinak ti, kdo od milosti nakonec odpadnou a přijdou do pekla. Obojí druh lidí je podle Husa v církvi, ale jen ti předurčení k spáse jsou skutečnými údy církve svaté v plném smyslu slova. Ti druzí jsou také údy církve a Krista, ale ne tak, jako ti, kdo budou nakonec spaseni; tzn. ne stejným způsobem a ne ve stejném smyslu. Jedni jsou údy Kristovými jen zdánlivě, jiní skutečně, ale pouze podle přítomné spravedlnosti a další podle přítomné spravedlnosti i podle předurčení k životu věčnému. Zavržení jsou v církvi podobně, jako i v lidském těle jsou např. hnis či výkal – jako něco, co musí být nakonec z těla vyvrženo. Takové vyjádření preláty jistě velmi hněvalo. Ve skutečnosti na něm ale není nic bludného! Na obhajobu tohoto pojetí uvádí Hus citáty svatých, hlavně Augustýna, který také rozlišuje mezi spasením podle přítomné spravedlnosti a podle předurčení. Totéž říká i sv. Jan evangelista: „Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali. Ale nezůstali s námi, aby vyšlo najevo, že nepatří všichni k nám, kdo jsou s námi.“ (1 J 2,19) Tento citát Hus několikrát uvádí.

Otázka předurčení a předzvědění

Tato otázka je bytostně spjata s Boží láskou. Bůh dal za nás svého Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (srov. J 3,16) Zároveň je tato otázka spojena s tím, že Bohu není nic skryto, ani v minulosti ani v přítomnosti ani v budoucnosti (atribut Boží vševědoucnosti). Bůh ví, kdo nakonec bude spasen a kdo zavržen, protože ví, kdy se člověk rozhodne proti Jeho vůli a kdy ne. Jeho vědění ale nikoho neomezuje ani nenutí jednat proti své svobodné vůli.

„Boží vůle je, aby všichni byli spaseni.“ (2 Pt 3,9) Je ale bolestnou realitou, že všichni spaseni nebudou. Když se z „předurčení a předzvědění“ udělá teologický problém, pak je snadné někoho ocejchovat jako kacíře, jak to bylo v případě Jana Husa. On ale v této souvislosti vycházel z reality, kterou bylo prodávání odpustků a rozmařilý, pohoršlivý život prelátů. V Krédu vyznáváme: „Věřím v jednu svatou apoštolskou církev“. Jenže tu byla nesvatá, zhýralá, pokrytecká hierarchie, která tvrdila, že ona je církev a že je svatá. Hus proto odlišoval zevnější církevní strukturu od Tajemného Těla Kristova – církve. I sám Ježíš v podobenství mluví o tom, že síť zahrne všechno možné, zlé i dobré, když je plná, tak ji vytáhnou na břeh, a co je špatné, to vyhazují ven (Mt 13,47-50). Církev je sítí, kde jsou spolu dobří i zlí, ale zlí spaseni nebudou jen proto, že jsou v zevnější církevní organizaci, nebo že mají vysoká církevní postavení. Dle Kristových slov mnozí církevní farizeové a velekněží budou zavrženi (Mt 23,13-15).

Kdyby si Hus teologizoval o předzvědění a předurčení, ale neútočil přitom na podstatu, tedy na morální rozvrat způsobený preláty, tak by ho nikdo neupaloval. Otázka předurčení a předzvědní byla v té době aktuální při teologických disputacích. Hus ji jen použil.

Bůh, který chce, aby všichni byli spaseni, dal k tomu milost i apoštolu (biskupu) Jidášovi. Pavel pronásledoval církev, ale byl spasen! On dostal milost, jako každý člověk ke spáse. Tehdy, když ji dostal, tak ji přijal a neodmítl. Jidáš naproti tomu obdrženou milost ke spáse vlastní vinou odmítl. Ježíš věděl, kdo Ho zradí a mluvil o tom, ale zatvrzelý Jidáš od svého úmyslu neustoupil. Bůh Jidáše neurčil pro peklo, jak by si ze slova „předzvědění“ mohlo nepravdivě mnoho lidí vydedukovat. Jidáš prodal Ježíše za peníze. Tak to činili v minulosti a činí i dodnes mnozí preláti, a nejen oni. Kromě lásky k penězům (viz 1 Tim 6,10) je rovněž bezpečnou cestou do pekla i touha po lidské slávě. „Uvěřili v Něho i mnozí z předních mužů, ale kvůli farizeům se k němu nepřiznávali, aby nebyli vyloučeni ze synagogy. Zamilovali si lidskou slávu víc než slávu Boží. (J 12,42-43)

Ve skutečnosti Hus řešil otázku „předurčení a předzvědění“, aby vyjádřil bolestnou realitu, že v církvi jsou zhýralí preláti, kteří už vnitřně od církve odpadli, ale zastávají nejvyšší úřady. Na rozdíl od nich skutečnými členy církve (Tajemného Těla Kristova) jsou ti křesťané, kteří žijí z víry a Krista upřímně následují, neprodávají Ho ani za peníze ani za lidskou slávu. Tito jsou odpadlou hierarchií, tak jako Jan Hus, tvrdě pronásledováni.

Otázka primátu Petra

Podle toho, jak si Hus zadefinoval církev, je třeba rozumět i jeho tvrzení, že Petr nebyl a není hlavou církve katolické (čl. 7). To je správné vyjádření, protože církev katolickou tvoří všichni spasení od Ábela až po posledního spravedlivého na konci světa, a hlavou tohoto Tajemného Těla Kristova – celé církve, bojující, spící i vítězné – je jedině Kristus sám. Vždyť všichni, kdo budou spaseni, budou spaseni jedině v Kristu. Třeba si znovu uvědomit to velké pohoršení, které tehdy bylo: Byli tři papežové a jeden byl větší darebák než druhý. Nevědělo se, jestli aspoň jeden z nich je skutečně pravým papežem. Bylo jen pochopitelné, že katoličtí teologové se snažili najít kriteria pro určení pravého nástupce sv. apoštola Petra. Hus k tomu dodává, že máme předpokládat, že ten a ten, kdo vystupuje jako papež, je skutečně představeným všech partikulárních (místních) církví a náměstkem Kristovým, ale nemáme v to věřit jako v pravdu víry, protože o něm nevíme s jistotou ani to, jestli je vůbec křesťanem. (čl. 10 a 11). Věříme pravdu víry, že Kristus dal Petrovi primát mezi apoštoly, a že tentýž úřad mají i Petrovi nástupci, ale nevěříme v konkrétního papeže! To by se nám potom mohlo stát, že se ve víře zklameme nebo dokonce budeme věřit v Antikrista, který se bude vydávat za papeže. (viz Hus, Proti Stanislavovi 2. kap.) Pokud se „papež“ navenek chová jako pohan a nepřítel Krista, máme o něm (stejně jako o každém jiném člověku) předpokládat, že není členem církve ani papežem. Tento postoj Hus ve svých knihách vyjádřil, ale koncilní komise v této věci možná Husa vůbec nepochopila. Obvinili ho z bludných tvrzení, že hříšný papež není nástupcem sv. Petra (čl. 12, 13, 20, 21) a že zvolení zlého člověka papežem je neplatné (čl. 23 a 25). Z Husových knih, odkud články vytáhli, je ale jasné, že Husovi se nejedná o jakkoli hříšného papeže, ale o heretika a odpadlíka – takový podle Husa nemůže být zvolen papežem a není nástupcem sv. Petra. (To pak r. 1559 potvrdil i Papež Pavel IV. svou bulou Cum ex Apostolatus officio.) Ten rozdíl mezi prostým hříšníkem a heretikem – odpadlíkem – však preláti na kostnickém koncilu nechtěli pochopit, protože tentýž princip se vztahoval i na mnohé z nich (viz čl. 8). I svatokupectví, které pěstovali téměř všichni vyšší preláti, bylo už církevními otci označeno za kacířskou herezi. To by pak znamenalo, že všichni svatokupci, tedy de facto asi všichni kardinálové i biskupové, jsou vyloučeni z církve. Tímto způsobem kardinálové nemohli ani uvažovat! Jinak tomu není ani dnes: Apostati nechtějí chápat a nepřipustí, že je možné, aby někdo navenek vystupoval jako katolický biskup a každý den recitoval Vyznání víry, a přitom byl veřejně známým apostatou. Ono to ale možné je a bohužel dnes je to smutná realita! Totiž, všichni, kdo tvoří jednotu s falešným prorokem Bergogliem, dávají tím veřejně najevo, že nevěří v jedinečnost spásy v Ježíši Kristu a že už nejsou křesťany. V Husově době nebyla v církvi hereze ještě natolik institucionalizovaná. Držet s nesprávným papežem tehdy znamenalo mýlit se v osobě papeže, ale člověk se tím nestával heretikem a odpadlíkem od křesťanské víry, jak je tomu dnes. Hus však upozorňuje, že i taková situace může nastat.

Z tohoto pohledu se další tzv. Husova hereze, že kněz má povinnost kázat i bez dovolení církevní vrchnosti (čl. 17 a 18) zdá maličkostí. I tento Husův postoj byl ale překroucen. Hus nepopíral církevní autoritu a povinnost poslušnosti (což mu vytýkali i v čl. 15). On ve svých spisech mluvil o specifickém případě, kdy preláti zakazují kázat z nenávisti a zloby, protože sami nepřijímají evangelium a kdy nařizují věci, které jsou proti Božímu zákonu. (Viz např. finanční příspěvky na válku „papeže“ Cossy proti Řehoři XII. a jeho poddaným a dnes příspěvky na tzv. uprchlíky, kteří přicházejí podrobit Evropu svému falešnému bohu.)

„Nullus dominus“

Také Husovi vytýkali, že prý zastává Viklefův článek: nikdo není světským ani církevním pánem dokud je ve smrtelném hříchu (čl. 29). Nebyla to pravda! Můžeme se o tom přesvědčit např. z Husovy obhajoby některých Viklefových článků, kterou přednesl v Praze v létě 1412. Hus jednoznačně tvrdil, že hříšní kněží jsou nehodnými služebníky svátostí a tentýž princip analogicky vztahoval i na světské panování hříšných pánů.

Původ papežství

Zvlášť závažným je obvinění Husa z tvrzení, že papežství bylo ustanoveno až císařem (čl. 9, 26, 27, 28) Ze všech ostatních obvinění Husa historikové 20. st. očistili, ale v této věci na něm nechávají stín kacířství. Ve skutečnosti k tomu ale není důvod! Zdá se, že tento postup volí záměrně, aby nemuseli udělat závěr, který dnes nechtějí slyšet ani katolíci ani protestanti ani ateisté – že Hus byl pravověrným katolíkem věrným katolické Tradici ve všem. Na koncilu Hus jasně prohlásil, že jeho vyjádření o vyplynutí papežské moci z moci císařské se týká pouze papežovy světské politické moci. Papež tehdy byl skutečně světovou politickou velmocí a právě v tom viděl Hus příčinu duchovního úpadku církve a o tom mluvil. Z mnoha Husových vyjádření jasně plyne, že věřil v biblické ustanovení papežského primátu přímo Kristem. V 9. kap. O církvi říká: „Předpokládejme tedy to, co jsme řekli shora v 1., 2., 3. a 4. kapitole, že svatá církev obecná, kterou tvoří všichni předurčení k spasení, jest jediná, a že jediný Kristus je hlavou této církve, právě tak jako je sám nejdůstojnější osobou v té církvi, která jí a jejím údům dává pohyb a vnímání v životě milosti. Tu je naprosto zřejmé, že Petr ani nebyl ani není hlavou svaté církve obecné. (viz čl. 7) A pravdivý je výrok blaženého Dionysia, že Petr byl mezi apoštoly hlavním vůdcem a základem církví, jak jsme o málo výše pověděli o apoštolech. A pravdivý je také Augustinův výrok, že byl první mezi apoštoly podle jisté výsady. Pravdivý je také Marcelův výrok, že Petr byl hlavou celé církve, kterou spravoval učením a příkladem. Avšak nebyl osobou důstojnější než Kristova matka, ani nebyl rovný Kristu.“ Toto napsal M. Jan Hus o papeži a podle toho i jednal ve svém životě. K papeži se odvolával, s papežem počítal ve svých vizích obnovy církve a k papežovu soudu – v Kostnici – se také nakonec dostavil.

Na listině byla i další falešná obvinění, kterým ale chyběl jakýkoli kontakt s realitou. Týká se to jak čl. 4 tak také skoro všech článků svědeckých. Podrobný rozbor žalobního spisu a rozsudku chci uveřejnit v dalších článcích zde na blogu.

Vyjádření k žalobě

Při předání listiny Husovi oznámili, že má několik dní na rozmyšlenou. Na spodním okraji listiny bylo trochu volného místa, kam měl Hus připsat své odvolání. Odvoláním by se zároveň přiznal, že všem těm bludům, v tom smyslu, jak je chápali komisaři, věřil a učil, a podrobil by se trestu, který mu uloží koncil. Hus velmi dobře věděl, že tím trestem je doživotní vězení, a koncil se na tom také výslovně usnesl. Po návratu do cely, namísto aby napsal odvolání, vepsal mezi řádky jednotlivých článků vybraných z jeho knih doplňující upřesnění, aby svým výrokům, často vytrženým z kontextu, dal správný smysl. K článkům sestaveným ze svědeckých výpovědí ve většině případů připsal, že jsou nepravdivé. Spodní okraj listiny nechal zatím prázdný. Potom se pustil do přepisování listiny na jiný papír, který pak poslal přátelům, jako jasné svědectví o zločinu, kterého se proti němu koncil dopustil. Pod přepsaný text dokumentu napsal pro přátele: „A já, Jan Hus, vždy v naději sluha Ježíše Krista, napsal jsem odpovědi k článkům do jejich spisu, stejně jako do tohoto, a to podle svého svědomí, z něhož musím složit účty Bohu všemohoucímu. K článkům vybraným z mých spisů jsem nemohl připsat své mínění, pro krátkost času i pro nedostatek papíru a pro nebezpečí atd. A myslím, že v opisu prvních článků jsou k jejich vyvrácení a dokázání napsány argumenty svatých. A nyní mi už zbývá buď odvolat a odpřisáhnout a podrobit se podivnému pokání anebo být spálen. Otec i Syn i Duch svatý, jeden Bůh, v nějž věřím a důvěřuji, dá mi, na přímluvu všech svatých a lidí spravedlivých, ducha rady a síly, abych mohl uniknout satanovu ostnu a až do konce vytrvat v jeho milosti. Amen. Svou odpověď Hus datuje 20. června a koncilu ji odevzdal asi na druhý den nebo napozítří.

V průběhu asi dvou týdnů po 18. červnu navštěvovaly Husa různé koncilové autority a snažily se ho přemluvit k odvolání. Jeden z předsedajících kardinálů, který byl prý na Husa poněkud laskavější, složil jakousi mírnější formu odvolání. Hus ale nepřistoupil ani na ni. Prakticky v ní měl prohlásit, že i když mu koncil připisuje mnohé bludy, které neučil, on přece souhlasí s tím, že je odvolá (tedy se k nim přiznává) a podrobí se pokání uloženému jako trest za tyto bludy.

Žaloba byla sestavena šalamounsky. Některá obvinění byla prostě vylhaná, jiná sice vybraná z jeho spisů ale dán jim jiný smysl a v některých věcech šlo jen o Husova provokativní vyjádření. Hus se touto víceznačností nenechal zmást. Přesně rozlišil svůj postoj k třem skupinám článků žaloby. Vyjádřil ho v dopise svým přátelům v Kostnici z 21. června 1415. Zde říká: „Toto je ve jménu Ježíše Krista mé konečné rozhodnutí, že nechci články, které jsou správně vytaženy, přiznat za bludné a nechci odvolat články, připisované mi křivými svědky, poněvadž odvolat znamená přiznat se, že jsem bludy nebo blud zastával, a ustoupit od nich a zastávat opak. Neboť Bůh ví, že jsem nikdy nekázal ty bludy, které si vymysleli, přičemž z mých slov odňali mnohé pravdy a připojili lži. Velmi rád však, kdybych věděl o některém svém tvrzení, že odporuje pravdě, bych jej opravil, odvolal a učil a kázal opak. Myslím ale, že žádný neodporuje zákonu Kristovu a výrokům svatých mistrů, ačkoliv ti, jimž se nelíbí, ho nazývají pohoršivým nebo bludným. Proto se odříkám jakéhokoliv nesprávného významu všech mých tvrzení, pokud by snad takový význam – v tom smyslu, jak jsem je mínil – měla. Poddávám se nápravě všemohoucího a nejlepšího Mistra a spoléhám na jeho nekonečné milosrdenství, že mne od mých skrytých hříchů sám přemilostivě očistí.“

(Z knihy M. Jan Hus, antiklerikál a katolický mučedník.)