Je to totiž citát vybraný z jeho knihy O církvi, v níž termínu "církev katolická" dává daleko širší význam, než obvykle má, a také to zde široce zdůvodňuje. Citát je uváděn jako 7. z žalobních článků vytažených z Husových knih.
Jan Hus k tomuto žalobnímu článku, který představoval falešné obvinění, že popírá samotné papežství, připsal: „ církve obecné v nejvlastnějším smyslu“. Hus, vzhledem k složité situaci v církvi, vnímal potřebu zdůraznit rozlišení mezi Tajemným Tělem Kristovým, v něž je katolík vázán věřit („věřím ve svatou všeobecnou apoštolskou církev“ - Krédo), a zevnější církevní strukturou. To znamená, že musíme rozlišovat mezi Tajemným Tělem Kristovým, jehož hlavou je Kristus, a církevní strukturou, v jejímž čele stojí papež jako dočasný zástupce Kristův. Rozlišení je nutné proto, že v době Jana Husa docházelo k velkému zneužívání církevní autority. K pohoršení a k velké škodě církve bylo přehnané pěstování kultu papeže, jako by on sám byl předmětem katolické víry. Církevníci se tak schovávali za jeho autoritu s cílem budování vlastní kariéry, v touze být pokládáni za jakési polobohy. Pravověrný kněz Hus proto zdůraznil, že hlavou Tajemného Těla církve je Kristus, a papež by měl být Jeho poslušným a věrným služebníkem, který pracuje na spáse duší. To, že stojí v čele pozemské církevní struktury, není důvodem, aby byl zároveň světským pánem, povýšeným nad králi a nad císaři, protože si uzurpoval nadlidskou čest, přestože sám žije zhýralým životem. V té době mezi sebou soupeřili tři papežové, vedli proti sobě války a vybírali k tomu peníze za tzv. odpustky. Tyto zlořády Hus jasně káral a za to byl odsouzen. Uměle z něho udělali heretika, aby ho mohli potupně upálit. To je podstatou monstrprocesu s Husem.
Článek je vytažen z 9. kap. O církvi. Celý odstavec zní: „Předpokládejme tedy to, co jsme řekli shora v 1., 2., 3. a 4. kapitole, že svatá církev obecná, kterou tvoří všichni předurčení k spasení, jest jediná, a že jediný Kristus je hlavou této církve, právě tak jako je sám nejdůstojnější osobou v té církvi, která jí a jejím údům dává pohyb a vnímání v životě milosti. Tu je naprosto zřejmé, že Petr ani nebyl ani není hlavou svaté církve obecné. A pravdivý je výrok blaženého Dionysia, že Petr byl mezi apoštoly hlavním vůdcem a základem církví, jak jsme o málo výše pověděli o apoštolech. A pravdivý je také Augustinův výrok, že byl první mezi apoštoly podle jisté výsady. Pravdivý je také Marcelův výrok, že Petr byl hlavou celé církve, kterou spravoval učením a příkladem. Avšak nebyl osobou důstojnější než Kristova matka, ani nebyl rovný Kristu.“
Zde vidíme mistrovskou manipulaci falešných žalobců a soudců. Stačí si přečíst celý odstavec, ze kterého je věta vytržena, a je jasné, že Hus zde víru v Petrův úřad a papežský primát potvrzuje a vysvětluje, v jakém smyslu je hlavou církve jedině Kristus sám.
Dále se Hus odvolává na sv. papeže Řehoře, který odmítal pyšné tituly, jako například „hlava církve“, „nejsvětější otec“, „nejosvícenější“ atd. a vyžadoval, aby ho nazývali titulem „služebník služebníků Božích“ (servus servorum Dei).