M. Jan Hus měl velmi realistické a katolicky správné pojetí církve

Žalobní články proti Husovi z 18. 6. 1415 č. 16 až 18 ukazují Husovy odvážné ale katolicky zcela správné pohledy na církev, církevní poslušnost a disciplínu. Soudci v jeho spisech hledali zádrapky.

Citace 16. článku falešného obvinění: „Bezprostřední rozdělení lidských skutků je, že jsou buď ctnostné, nebo neřestné, neboť pokud je člověk zkažený a něco činí, potom činí neřestně; a pokud je ctnostný a něco činí, potom činí ctnostně; neboť jako neřest, která se nazývá smrtelným hříchem neboli zločinem, činí všechny lidské skutky zkaženými, tak i ctnost oživuje všechny lidské skutky ctností.“

Odpověď: Co je na tomto vyjádření heretického, tedy hodného smrti upálením?! Hus zde zdůrazňuje hledisko záslužnosti lidských skutků. Dokud je člověk ve stavu těžkého hříchu, vše, co koná, nemá před Bohem žádnou hodnotu. Článek je vytažen z 19. kap. O církvi a vztahuje se stejně jako čl. předcházející k otázce poslušnosti. Hus se zde snaží vysvětlit, že k tomu, aby byl skutek mravně dobrý, nestačí, že skutek sám (materie) je dovolený, ale záleží také na úmyslu a okolnostech, a to platí i při vykonávání rozkazu představeného. Hus zde píše: „..nikdo nemůže být nestranný, pokud jde o ctnost nebo o neřest, poněvadž musí být buď v milosti Boží, nebo mimo milost, tak žádný lidský život nemůže být nestranný. V ctnostných příkazech máme tedy představeného poslechnout, v neřestných se vzepřít. Z tohoto hlediska ... se má  každý věřící mít na pozoru, aby nevěřil, že nařizuje-li něco papež nebo prelát, má to člověk konat, jako by to bylo od Boha, a jako by prelát nemohl bloudit, podobně jako nemůže bloudit Kristus.“ Tím Hus upozorňuje, že příkaz představeného nás nezbavuje zodpovědnosti za vlastní skutky. Je-li tomu tak, pak z toho plyne, že nás tím pádem nezbavuje ani zásluh před Bohem, právě naopak. Křesťan, především mnich, má mít postoj víry, když poslouchá svého představeného, že vlastně poslouchá Boha a plní Jeho vůli a tento postoj všeobecně zastával i Jan Hus. Potřebou doby ale bylo, a i dnes zůstává, rozlišovat zneužívání autority. Jestliže představený žije evidentně neřestným životem a je zjevný heretik a pokud jeho příkaz vede ke hříchu, Hus říká, že takovému příkazu se má podřízený vzepřít. A to je moudrost, hlásaná v souladu s evangeliem i s apoštolskou tradicí. Takový moudrý podřízený bude mít ale problémy, že chce plnit Boží vůli a ne neřestné příkazy heretických nadřízených.

Citace 17. článku falešného obvinění: „Kněz Kristův, který žije dle zákona jeho a má znalost písma a snahu povznést lid, má kázat, aniž by mu překážela uvržená naň klatba; Jestliže papež nebo jiný představený poroučí knězi takto disponovanému, aby nekázal, pak nemá poddaný poslechnout.“

Odpověď: V oficiálním dokumentu je vynechána poznámka upozorňující, že následující věta se nenachází hned za předcházející. Hus zde připsal poznámku: „klatba: ‚nespravedlivá, nedovolená, vyhlášená ze špatnosti.‘“

Udělat z Husova výkladu nějaký všeobecný závěr, jak to činí tento článek vytažený ze závěru 20. kap. O církvi, je manipulací. Hus tam totiž mluví o specifickém případě, kdy preláti zakazují kázat z nenávisti a zloby, protože sami nepřijímají evangelium. Hus zde říká: „Dále činím tento závěr: Křesťan má vykonávat přikázání Kristova bez ohledu na předstíranou klatbu, ať už jí jen hrozí nebo ji už uvalili. To vyplývá ze závěru blaženého Petra a ostatních apoštolů v 5. kapitole Skutků: ‚Více sluší poslouchati Boha než lidi.‘ Z toho plyne jako důsledek, že kněz Kristův, který žije podle jeho zákona a má znalost Písma a s láskou chce vzdělávat lid, má kázat bez ohledu na předstíranou klatbu. Je jasné, že kázat slovo Boží je přikázání, uložené kněžím, jak dosvědčuje apoštol Petr v 10. kapitole Skutků: ‚Nám přikázal Bůh,‘ říká, ‚kázat lidu a svědčit.‘ A v 10. kapitole Matoušově: ‚Těchto dvanáct poslal Ježíš s příkazem: Na cestu pohanů nechoďte‘ a níže: ‚Jděte a kažte, že se blíží království nebeské.‘ A totéž vyplývá z 9. a 10. kapitoly Lukášovy, a také z blaženého Augustina, který v předmluvě ke svým kázáním říká: ‚Nemnoho je kněží, kteří spravedlivě káží slovo Boží, ale mnoho je těch, kdo sobě k zatracení mlčí, jedni z nevědomosti, a ti odmítají se dát poučit, a druzí z nedbalosti, a ti pohrdají slovem Božím. Avšak ani jedni ani druzí nemohou být zbaveni viny za to, že mlčí, poněvadž ani nemají stát v čele, kdo nedovedou kázat, ani nemají mlčet, kdo dovedou kázat, i když nestojí v čele.‘ Dále to vyplývá z výkladu blaženého Jeronýma na text z 3. kapitoly Ezechiele: ‚Kdybych já řekl bezbožnému: Smrtí umřeš...’… Podobně to vyplývá ze slov blaženého Řehoře z 15. kapitoly Knihy o pastýřské péči ...: ‚Psáno jest zajisté, aby byl slyšen zvuk, kdykoli kněz vstupuje do svatyně před Hospodina..., aby neumřel. Neboť kněz, který vchází nebo vychází, umírá, není-li slyšet jeho hlas; vzbuzuje totiž proti sobě hněv skrytého soudce, chodí-li bez zvuku kázání.‘ Totéž vyplývá ze slov blaženého Isidora, který v 3. knize De summo bono říká: „Kněží jsou odsuzováni    pro nepravost národů, jestliže nepoučují neznalé nebo neusvědčují hříšné.‘

... Když tedy je povinen pod trestem zatracení, jak vysvítá z 25. kapitoly Matoušovy, sloužit tělesnými almužnami ten, kdo na to stačí, tím spíše je povinen, kdo na to stačí, sloužit duchovními almužnami. Z toho je zřejmé, že pro kněze kázat a pro bohatého dávat almužny nejsou skutky střední, nýbrž přímo přikázané. Dále je zřejmé, že poručí-li papež nebo jiný představený knězi, hotovému sloužit tak, jak jsme naznačili, aby nekázal, anebo bohatému, aby nedával almužny, nemá poddaný poslechnout. Opíraje se tedy o toto přikázání Páně, neuznal jsem zákaz kázat, vydaný papežem Alexandrem, a proto pokorně snáším klatbu v naději, že tím dosáhnu požehnání Boha svého, k němuž volá žalmista: ‚Zlořečiti budou oni, ty však požehnáš.‘ A on také žehná slovy 5. kapitoly Matoušovy: ‚Blahoslavení jste, když vám pro mne lidé budou zlořečit… a lživě mluvit proti vám všecko zlé. Radujte se a veselte se, poněvadž hojná je vaše mzda v nebesích.‘“

Shrnutí: Musíme rozlišovat církevní autoritu a Boží autoritu. Jsou určité situace, kdy se církevní autorita postaví proti Boží autoritě. Apoštol Petr a Jan neposlechli církevní autoritu, která jim vysloveně zakázala hlásat evangelium. Oni neposlechli, znovu šli do chrámu hlásat a řekli: „Je třeba poslouchat více Boha než lidi“. Je známo, že v určitých situacích, když přijde příkaz církevní anebo i světské autority, člověk nesmí poslechnout a bude Bohem ospravedlněn. Příklad: Arcibiskup sv. Metoděj neposlechl nařízení papeže, kterým mu zakazoval sloužení slovanské liturgie, protože věděl, že si tento zákaz na papeži vymohli církevní intrikáni, kteří tím sledovali likvidaci celé cyrilometodějské misie.

Hus se stal rovněž obětí církevních intrikánů. Preláti se dopouštěli svatokupectví, smilství, rabování chudých poddaných,... Hus jim byl výčitkou svědomí i trnem v oku, protože nezištně hlásal evangelium a navíc je odvážně káral. Potřebovali ho odstranit a věděli, jak to udělat v rukavičkách. Stačily konexe u tzv. svatého stolce, falešní svědkové – a Boží dílo se likviduje. Tak to bylo i v případě intrikánského biskupa Vichinga, který dokonce podvrhl papežské dokumenty a pomocí intrik se snažil zničit celou cyrilometodějskou misii. Podobně metropolita Šeptický začátkem minulého století dostal od papeže sv. Pia X. pověření k misii v Rusku. Když se vrátil z Říma, už měl na arcibiskupství nový dekret se zákazem. Vrátil se do Říma a zjistil, že papež žádný zákaz nevydal a naopak ho znovu povzbudil, aby začal s misií. Když se vrátil do Lvova, byl tam druhý dokument, zakazující misii. A tak se to opakovalo i potřetí.

Tato metoda církevních intrik je používána dodnes. Heretici a nepřátelé Krista vystupují takzvaně ve jménu svatého otce. Pravověrné pronásledují a ve jménu svaté poslušnosti je likvidují. Dnes nejenže nesmíme poslouchat heretické církevní intrikány, ale dokonce ani samotného „Svatého otce“ Františka, který líbá nohy transsexuálům a nařídil, aby do každé farnosti a do každého kláštera i na každé poutní místo byli přijati muslimové. To je příkaz k sebevraždě křesťanské Evropy. Kdo ho poslouchá, je neposlušný Bohu a hřeší proti svým bližním i svému národu.

V současné době bohoslovec namítne heretickému profesorovi, který hlásá nejhrubší hereze: „Pane profesore, toto už není katolické učení.“ Profesor se strojeným úsměvem odpoví: „Mě tady dosadil biskup a za biskupem stojí svatý otec, a kdo jsi ty?“ Když se student ze strachu nebo z tzv. podřízení se autoritě nechá oklamat či zlomit, ztratí spasitelnou víru a stane se šiřitelem morální a heretické infekce místo toho, aby byl hlasatelem evangelia a pokání. Pokud student zůstane neoblomný, může očekávat, že v nejbližších dnech bude jako rebelant vyhozen ze semináře. Tato praxe je v současné době v celé katolické církvi.

Církevní autorita je zneužívána v dnešní době a byla zneužívána i v době Jana Husa. Církevní darebáci a intrikáni by dnes jako neposlušné rebelanty odsoudili všechny apoštoly i samotného Krista. Zneužívat církevní poslušnost je největší zločin! A v tomto čase antikrista už poslušnost apostatům, tedy heretické hierarchii, není ctností, ale zbabělostí a vychytralostí, s cílem vyhnout se problémům a námaze bojovat za pravdu a za Kristovo evangelium.

Citace 18. článku falešného obvinění: „Kdokoliv přijal úřad kázání tím ustanovením, které je spojeno s kněžstvím, a úřední ustanovení mu schází, nemá být zdržován exkomunikací.“

Odpověď: K první části obvinění, tedy k tvrzení, že kněz dostává pověření kázat už samotným svěcením, připsal Hus poznámku: „Je to výrok mnoha svatých, Augustýna, Řehoře, Isidora atd.“ Na konec článku připsal: „exkomunikací ‚nespravedlivou, nedovolenou, vyhlášenou ze zloby.‘“ Vysvětlení viz u předcházejícího čl.