Není-li v církvi papež, řídí církev Kristus sám

Další žalobní články se týkají Husových úvah o stavu církve v situaci, kdy v církvi chybí papež. Takové úvahy jsou aktuální i dnes, kdy tzv. papež František hlásá "jednotu všech náboženství".

Citace 26. žalobního článku: „Není žádné zjevení, že je k řízení církve v duchovních záležitostech zapotřebí jedné hlavy, aby touto církví bojující stále pohybovala a zachovávala ji.“

Odpověď: Hus doplnil slova: „Toto jest patrno, neboť jest známo, že církev za dlouhý čas byla bez papeže, jako tomu jest již po odsouzení Jana XXIII.“ Toto Husovo vysvětlení je dostatečné. Všechny případy v dějinách, kdy byl papežský stolec neobsazen, nám ukazují, že není nezbytně nutné, aby v církvi byl aktuálně vládnoucí papež. Pokud je Petrův stolec neobsazen, Kristus sám spravuje svou církev a řídí ji, aby se zachovala ve víře, kterou nám předali Jeho svatí apoštolové. Podrobněji viz 5. kap. Proti Stanislavovi. (Flajšhans II., s. 61) Také v závěru 18. kap. O církvi Hus píše: „Přece však tvrdím, že město Řím není apoštolskou stolicí do té míry nezbytnou, že by se bez ní církev Ježíše Krista nemohla obejít. Neboť i kdyby se stalo, že by byl Řím zničen jako Sodoma, přece by mohla křesťanská církev trvat dále. A také není pravda, že kdekoli je papež, tam je Řím,“ (v době, kdy je to napsáno, vystupovali nepraví avignonští papeži) „jakkoli je pravda, že kdekoli by byl papež, dokud je zde na zemi, tam má papež Petrovu autoritu, pokud neodstupuje od zákona Pána Ježíše Krista.“

Citace 27. žalobního článku: „Kristus bez takových hanebných hlav skrze své pravé učedníky, rozptýlené po okrsku zemském, lépe by svou církev řídil.“

Odpověď: Hus k tomu ještě doplnil: „jako bez Anežky a Jana XXIII. a jiných, kteří byli kacířové nebo jinak zlořečení“. Co Husovi připisují jako herezi, není žádná hereze, ale je to pravda.Článek navazuje na předcházející. Jsme v 5. kap. Proti Stanislavovi. Píše se zde: „A ačkoli doktor (Stanislav) říká, že tělo církve bojující je někdy bez hlavy, my přece v pravdě věříme, že Kristus Ježíš je hlavou nad celou církví. On ji neustále řídí, vlévá jí duchovní pohyb a smysl. ... A doktor nemůže udat důvod, proč byla církev bojující za časů Anežky po dvě léta a pět měsíců bez hlavy a přitom v mnohých svých údech žila v Kristově milosti, a proč by nemohla být bez hlavy i po více let. Neboť Kristus řídil by lépe svou církev bez takových potvorných hlav skrze své pravé učedníky rozptýlené po okrsku světa.“ (Lépe než skrze špatné papeže.) „A za druhé, neuvede doktor důvod, proč po smrti papeže, té hlavy, srdce, pramene a řečiště plyne úplná a ne částečná plnost moci na tělo kardinálů, na němž, jak doktor říká, je zachována ona úplná, hlavní a pramenná plnost. Neboť jestliže hlava pozbude smyslů, srdce zhyne, pramen a řečiště vyschne, kterak tělo bez hlavy naplní jinou hlavu smysly a oživí jiné srdce? Jistě bude nutno, aby doktor vylhal podobenství a bez písma v nich tápal jako ve tmách.“ (Flajšhans II., s. 62-63). Čtenář si jistě všiml, že Hus zde vyvrací Stanislavovu zavádějící tezi, že hlavou církve je papež a jejím tělem sbor kardinálů. Tuto značně nedostatečnou definici církve postavili doktoři proti Husovu tvrzení, že ani papež nemůže jít proti zákonu Kristovu, neboť je jen náměstkem té skutečné hlavy – Krista. Papež tedy nemá pravomoc k překračování zákona Božího, proto ho nemáme poslouchat, nařizuje-li něco proti zákonu Božímu. Nelze než říct, že Husův postoj je správný a pravověrný. Postoj Husových protivníků je poplatný tehdejší církevnické elitě a zavinutě se v něm skrývá blud, že papeže je třeba poslouchat ve všem bez ohledu na Písmo a zákon Boží.

Citace 28. žalobního článku:  „Apoštolové a věrní a horliví kněží Páně v nezbytnosti usměrňovali církev k spáse, dříve než byl papežský úřad zaveden: tak budou činit, i kdyby snad papeže nebylo, až do dne soudu.“

Odpověď: K článku Hus dopsal poznámku: „...papežský úřad zaveden: ‚co do světského panování a vlády‘.“ Článek je z 8. kap. proti Stanislavovi. Z textu je vidět, že Hus tam skutečně mluví o světském politickém panování papeže. Oplatí se přečíst větší část kapitoly: „Pak se (doktor Stanislav ze Znojma) usiluje podepřít ony lži rozvleklým vypravováním, kterým chce ukázat, že Kristus své nevěstě nevyhnutelně zanechal papeže vnímatelného smysly jako útočiště jisté, bezpečné a naprosto dostatečné, poučující, spravující, řídící a zajišťující ve věcech nejistých a nesnadných. Dokázat se to snaží takto: Pokud by tomu tak nebylo, pak by svou nevěstu, tedy veškerost křesťanů na zemi, Kristus vystavil příliš velikému a nebezpečnému zmatku. Uvedený důsledek popírám, protože závěr je kacířský a odporuje té nejsvětější útěše z Jan 16: ‚...je pro vás užitečné, když odejdu. Neodejdu-li, Utěšitel k vám nepřijde, odejdu-li však, pošlu ho k vám.‘ Spasitel zde nejdřív ukazuje, že jeho nevěstě, církvi, prospěje, aby s ní viditelně nepřebýval mezi lidmi. Říká: ‚Je pro vás užitečné, abych odešel,‘ neboť kdyby takto jako člověk neodešel, nepřišel by k ní Duch svatý. Potom ukazuje, že po svém tělesném nanebevstoupení pošle církvi, své nevěstě, Ducha svatého. Potřetí ukazuje, za jakým účelem jej pošle: aby obviňoval svět z hříchu, ze spravedlnosti a ze soudu, a tak aby vyhlazoval a ničil bludy, které vznikly. Potom také, aby ji vyučil ve věcech potřebných ke spáse. Proto dodává: ‚Když pak přijde ten Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy.‘ Nechť tedy doktor rovnou napíše, že papež přebývající mezi lidmi je tak dobrý učitel, jako je dobrým učitelem tento slíbený Duch pravdy, k němuž se nemusí běžet do Jeruzaléma ani do Říma, neboť je všude přítomen a naplňuje okrsek země. Potom ať doktor také napíše, že papež je tak bezpečné, jisté a naprosto dostačující útočiště pro všechny syny církve, jako je jím tento Duch svatý, a řeknu, že vynalezl čtvrtou božskou osobu. Avšak nevěsta Kristova, svatá církev katolická zanechává onoho vratkého zajištění, které si vysnil doktor, a raduje se, že není opuštěna od útočiště bezpečného a nadevše dostatečného. Neboť ženich všem údům církve praví u Mt 28,20: ‚A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání světa.‘ A opět, jak bylo řečeno výše: ‚Když pak přijde ten Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy.‘ Do té totiž, která je nevyhnutelná ke spáse. A proto církev apoštolskou poučil tento Kristus a tento Utěšitel, ne Petr, aby přijali Matěje do počtu apoštolů, jak to plyne ze Sk 1. Podruhé poučil církev apoštolskou nezatěžovat se obřízkou a obřady Zákona. Proto praví shromáždění svaté církve apoštolské, shromážděné v témž Duchu v Sk 15: ‚Vidělo se zajisté Duchu svatému i nám, nevkládat na vás žádné další břemeno, kromě těchto potřebných věcí, totiž abyste se zdržovali toho, co bylo obětováno modlám, od krve a od udáveného a od smilstva. Budete-li se těchto věcí varovat, činíte dobře.‘ Potřetí poučil církev, která byla v Antiochii, aby oddělili Pavla a Barnabáše k dílu kázání evangelia. A proto praví Duch svatý v Sk 13 těm, kdo se modlili a postili: ‚Oddělte mi Barnabáše a Šavla k dílu, ke kterému jsem je povolal.‘ Onen tedy Duch a ono nejjistější, nejbezpečnější a naprosto dostatečné útočiště svaté církve katolické vstoupilo na proroky bez viditelného obcování jakéhokoli papeže mezi lidmi, aby prorokovali o budoucím ženichu církve; posílilo apoštoly, aby nesli po světě Kristovo evangelium; povolalo modláře k službě a nyní neustává tuto nevěstu a všecky její syny poučovat, zpravovat a řídit v potřebách ke spáse. ‚Neboť kteřížkoli Duchem Božím vedeni bývají, ti jsou synové Boží,‘ praví Apoštol v Řím 8. A proto větší doktor než doktor Stanislav, sv. Řehoř, který se nepokládal za jisté, bezpečné a naprosto dostatečné útočiště církve, ale poznával svou nedostatečnost, mluví v kázání na Hod Boží svatodušní takto: ‚Líbí se mi povznést oči víry k moci tohoto umělce a rozjímat porůznu o otcích starého a nového zákona. Hle, otvírám oči víry a hledím na Davida, Amose, Daniele, Petra, Pavla a Matouše, a chci rozjímat jakým umělcem je tento Duch svatý. Jsem ale v tomto svém rozjímání sláb. Neboť naplní zpívajícího hocha s kytarou a učiní ho žalmistou. Naplní pastýře skotu česajícího fíky a učiní ho prorokem. Naplní zdrženlivého jinocha a učiní ho soudcem starců; naplní rybáře a učiní ho kazatelem; naplní pronásledovatele a učiní ho učitelem národů; naplní celníka a učiní ho evangelistou. Ó, jakým je umělcem tento Duch! Jeho učení je okamžité. Všemu, čemu by chtěl, naučí, jakmile se dotkne mysli, a jeho dotknutí je naučením, neboť osvítí ducha lidského náhle.‘ Tolik Řehoř. Takto na příkladech vysvětluje, jak Duch svatý, který je naprosto dostatečné a nejbezpečnější útočiště svaté církve, učí, zpravuje, zajišťuje a řídí údy a syny této církve, osvěcuje náhle hochy, pastýře, pronásledovatele a celníky, aby prospívali církvi, nevěstě Kristově. Jako tedy už jmenovaní i ostatní apoštolové a věrní kněží Páně řídili církev v potřebách ke spáse dříve, než byl papežský úřad zaveden, tak by činili až do dne soudu, i kdyby, což je nanejvýš možné, papež scházel. Kristus může totiž sám bez papeže řídit svou církev skrze své věrné kněze nejlépe. A proto, jestliže papež s kardinály myslí, že jsou hlavami apoštolské svaté církve obecné, čili že jsou v této církvi nejdůstojnější a nejpřednější, potom neznají článek víry: ‚Svatou církev obecnou‘. Oni jsou zaměstnáni světskými záležitostmi a nejsou schopni údy svaté církve obecné a Pána Ježíše Krista kázáním učit a řídit v článcích víry a přikázáních Páně. Avšak pokorní kněží Kristovi a chudí, kteří odvrhli ctižádost a veškerou bezbožnost světa, jsou vedeni milostí Ducha Páně a učí, zpravují a řídí syny církve v článcích víry a přikázáních nevyhnutelných k spáse. A naskytne-li se pochybnost, tu po způsobu apoštolů a svatých, kteří zvítězili později, utíkají se na modlitbách k naprosto dostatečnému a nejbezpečnějšímu útočišti, k Duchu svatému a ke Kristu ženichu církve a prosí Otce v jeho jménu, aby je řídil ku prospěchu církve a byl jim nablízku, budou-li o něco řádně prosit ve jménu Ježíše. Vždyť on v Jan 16 řekl: ‚Amen, amen, pravím vám, že cokoliv byste prosili Otce    ve jménu mém, dá vám to.‘ A opět v Jan 14: ‚A jestliže byste něco prosili ve jménu mém, já to učiním.‘ A velmi vhodně o tom mluví u Mt 18: ‚A opět pravím vám, jestliže by se dva z vás shodli na zemi na čemkoliv a prosili o to, Otec můj nebeský jim to dá. Neboť, kdekoli se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, já jsem tam uprostřed nich.‘ Posíleni tedy těmito nejpravdivějšími Kristovými slovy řídili apoštolové Kristovy a pozdější svatí po dlouhý čas bez rozkolů a kacířství pokojně církev v zákoně Páně. Ale když se papež zaskvěl v nádheře a světském panování, pak vzrostly rozkoly a kacířství.“ (Flajšhans II., s. 76-78). Z celého textu, a zvlášť z poslední věty, je jasné, že Hus neútočí na božské ustanovení papežského primátu, ale na papežovu světskou moc, v níž vidí příčinu morálního i věroučného rozkladu křesťanstva a na zaslepené zbožšťování papeže. Tyto hereze papolatrie se šířili mimo jiné proto, že papež byl nejvyšší politickou mocí Evropy. Hus rozhodně nechtěl papežství odstranit, ale chtěl, aby se navrátilo k řádu apoštolskému. Tak to říká v 5. kap. Proti Stanislavovi: „Neboť Kristovým věrným je známo, že největší bludy a rozštěpení povstali v církvi pro onu hlavu a až dodnes se zvětšují.“ (Nesouhlasil s tím, aby byl papež nazýván hlavou církve, por. výše.) „Neboť dokud ona hlava nebyla ustanovena od císaře, rostla Církev neustále v ctnostech. Po ustanovení té hlavy jsou ale rozmnožena zla, pýcha, ctižádost, lakomství a svatokupectví, rozkoly a spory a neustanou, dokud ona hlava se svým tělem nebude uvedena k řádu apoštolskému.“ (Flajšhans II., s. 66-67) V závěru 13. kap. O církvi Hus říká: „Stačilo by tedy říci, že papež je náměstek Kristův, a měl by na tom dosti, kdyby byl věrným služebníkem předurčeným k slávě hlavy Ježíše Krista.“ O žádném odmítnutí papežství tedy u Husa není řeč!