Celistvost čili neporušenost textu Písma sv. - část 1/4

Mělo by se teď psát o naší české státnosti, ale co jiného je jejím základem než Boží slovo, jehož překladem do vlastního jazyka se naši předkové zařadili mezi kulturní evropské národy?

Originál Starého zákona (SZ) byl napsán v hebrejštině (Dan 2,4-7,28; Ezdr 4,8-6,18; 7,12-26 a Jer 10,11 v aramejštině). Nový zákon (NZ) byl napsán v řečtině v dialektu zvaném kojné, který byl od 3. st. př. Kr. užíván jako mezinárodní jazyk. O neporušenosti textu Písma sv. čili o jeho věrném-nezměněném uchování až do dnešní doby, svědčí:

A) jeho staré překlady;

B) dochované rukopisy (1. SZ, 2. NZ);

C) citace a odvolávky u starověkých autorů.

A) Překlady:

Jestliže byla Bible v určité době přeložena do jiného jazyka, musel už existovat originál! Porovnáním překladů a dochovaných opisů originálu lze zjistit, že dnes známý text Písma je stejný jako v době překladu. Překladem do jiného jazyka byla Bible zpřístupněna dalším národům. Různé komunity předávaly opisováním text Písma sv. dalším generacím nezávisle na ostatních komunitách a národech. Porovnáním těchto nezávislých „textových tradic“ zjišťujeme, že textu v Písma sv. nedošlo k žádným podstatným změnám. Čím je tedy překlad starší, tím větší má význam pro potvrzení věrnosti originálu. Z tohoto hlediska náleží mezi nejdůležitější překlady Písma sv.: Septuaginta, Samaritánský Pentateuch, Theodotionův, Aqilův, Symachův, Vetus latina, překlad do syrštiny, Origenova Hexapla, Vulgáta a další.

Septuaginta – tzv. překlad sedmdesáti (LXX) – vytvořen v Alexandrii koncem 3. st. př. Kr. Jde o překlad SZ z originálních textů do řečtiny, dialektu kojné. Obsahuje celý katolický kánon SZ včetně tzv. deuterokanonických knih (Tób; Júd; Přídavky k Ester; Mdr; Sír; Bár; Přídavky k Danielovi; 1Mak; 2Mak) plus další, které do katolického kánonu nepatří, ale jsou přijímány pravoslavnými (i když ne všechny se stejnou vážností), a to: Manassesova modlitba; 3. a 4. Ezdrášova (2 Ezdr v LXX = Neh) a 3. Makabejská. (Pozn. „biblický kánon“ = seznam knih Písma sv. pokládaných za Bohem inspirované. Jsou určité rozdíly mezi židovským, katolickým, pravoslavným a protestantským kánonem.) Tento nejstarší překlad SZ – LXX - je mimořádně důležitý. Prokazatelně existoval více jak sto let před narozením Páně.

O vzniku tohoto překladu svědčí List Aristeův, Filon Alexandrijský a Josef Flavius. Dříve bibličtí kritici tvrdili, že LXX, která se na mnoha místech znatelně liší od hebrejského tzv. masoretského textu SZ uznávaného i současným judaismem, je jen špatným překladem hebrejského originálu. Ale Nashův papyrus nalezený na začátku 20. st. a hlavně kumránské svitky nalezené v polovině 20. st. ukázali, že LXX je doslovným překladem jiné verze hebrejského textu. Židé přestali LXX užívat po své synodě v Jamnii r. 92 po Kr., protože byla Písmem křesťanů. Ze stejného důvodu pravděpodobně usunuli i hebrejský text, který byl její předlohou. Ten se ztratil, ale ve 20. století byl v kumránských svitcích Boží prozřetelností znovu nalezen.

LXX je Bohem inspirovaný překlad SZ přijatý apoštoly a církví. V NZ se nachází 350 citátů ze SZ. Více než 300 z nich je s jistotou citováno podle Septuaginty.[1] Text LXX je fyzicky dochován v kodexech ze 4. a 5. st. po Kr. – Sinajském, Vatikánském, Alexandrijském, Efrémově a dalších (viz dále). Kromě toho, jak bylo řečeno, z kumránských svitků je doloženo, že i v 1. a 2. st. př. Kr. existoval hebrejský text, z nějž byla LXX pořízena.

Samaritánský Pentateuch – v 5. st. př. Kr. si Samaritáni vytvořili vlastní verzi Pěti knih Mojžíšových s některými záměrnými odchylkami v textu.

Theodotionův, Aqilův a Symachův – tři překlady palestinského kánonu SZ z hebrejštiny do řečtiny vytvořené židy ve 2. st. po Kr. jako protiváha LXX, kterou užívali křesťané. (Palestinský kánon je ten užší čili „židovsko-protestantský“ kánon SZ.)

Vetus latina – kolem r. 150 po Kr. – překlad LXX a NZ do latiny. Co se týče NZ byl překlad pořízen z řeckého textu staršího než je dochovaný v nejstarších zachovaných kodexech, tento latinský text NZ pak sv. Jeroným zrevidoval a převzal.

překlad NZ z řečtiny do syrštiny – kolem r. 200 - byl pak zařazen do postupně vytvořené syrské Pešitty.

Origenova Hexapla – v 1. pol. 3. st. po Kr. vytvořena Origenem – v šesti sloupcích psal vedle sebe: hebrejský text palestinského kánonu SZ, ten samý hebrejský text přepsaný foneticky do řecké abecedy, řecký překlad Aqilův, řecký překlad Symachův, text LXX a řecký překlad Theodotionův.

Vulgáta – překlad do latiny dokončený sv. Jeronýmem kolem r. 400 (z pověření papeže Damase). Jeroným překládal SZ z hebrejštiny, z předlohy, která odpovídá dnešnímu tzv. masoretskému textu. Části, které v tzv. palestinském kánonu chybí, buď „zběžně a ne příliš úzkostlivě“ přeložil z řecké LXX (Tób; Júd, přídavky k Est a Dan) anebo převzal z Vetus Latiny (ostatní „deuterokanonické knihy“); a připojil nz text Vetus latini, který sám zrevidoval podle řecké předlohy.

Dalšími důležitými překlady Písma sv. jsou např. Tatianova harmonie evangelií v syrštině asi z r. 160; koptské překlady NZ z 3. st. zachované v rukopisech ze 4. a 5. st.; překlad do gótštiny z poloviny 4. st.; aramejský překlad ze začátku 5. st; překlad celého Písma do staroslověnštiny sv. Cyrilem a Metodějem v 9. st. a další.

(Sv. Cyril přeložil ještě v Cařihradě evangelia a další biblické texty potřebné pro liturgii. Překlad celého Písma dokončil sv. Metoděj s žáky na Moravě krátce před svou smrtí r. 885. Do staroslověnštiny překládaly z řecké LXX, ale přihlíželi při tom i k všeobecně rozšířenému textu latinské Vulgáty. Konstantin-Cyril kromě toho ovládal i hebrejštinu i další semitské jazyky. Tento překlad do staroslověnštiny se s malými úpravami užívá ve východní liturgii dodnes. Je výjimečný v tom, že hlaholská „abeceda“, která byla sv. Cyrilem užita pro zápis ve staroslověnštině, mu byla Bohem vnuknuta právě pro účel zapsání evangelií a Písma sv. ve slovanském jazyce. To že užil prvky, které znal z jiných „abeced“ a jazyků, nijak neodporuje tomu, že šlo o inspiraci z Ducha sv. Překladem Písma sv. a dalších bohoslužebných a právních textů do slovanského jazyka sv. Cyril a Metoděj s žáky zároveň vytvořili úřední slovanský jazyk, který do té doby neexistoval. Tedy: ne cílový jazyk formoval znění překladu – jak tomu bývá při překladech do živých jazyků - ale naopak inspirovaný text LXX formoval budoucí staroslověnský jazyk. Slova, která v slovanském jazyce neexistovala, byla při překladu vytvořena nebo převzata z řečtiny. Je to tedy jazyk vytvořený Písmem svatým-slovem Božím, a tento jazyk se podle vize dané slovanským apoštolům měl stát také nástrojem k formování slovanské křesťanské říše.)

[1] Viz úvodní komentář k Hejčlovu vydání Starého zákona z r. 1917, § 12, pozn. 4.