Člověkem od početí

Podle učení katolické církve má člověk nesmrtelnou duši od okamžiku svého početí a proto usmrcení dítěte v lůně matky je vraždou. To je všeobecně známo. Málokterý katolík však umí tento postoj obhájit.

Pravdou je, že počátek lidského života na okamžik početí byl katolickou církví definován poměrně nedávno v důsledku medicínských objevů týkajících se prenatálního vývinu jedince a hlavně toho, co se děje při samotném početí. Není však pravdou, že toto stanovení počátku lidského života na moment početí by si katoličtí teologové jaksi bezdůvodně usmysleli jen pod dojmem ultrazvukového obrázku embrya apod., jak si myslí mnozí, kteří neznají teologický základ církevního učení o počátku lidského života.

Např. prof. Jaroslav Petr (který se 19. 8. 2019 zviditelnil rozhovorem na TV Seznam nazvaným „Geneticky upravení lidé již existují“) v jiném videu zveřejněném na YouTube (záznam přednášky konané 6. 4. 2019 na Přírodovědecké fakultě UK s názvem „Kdy začíná život? Etika reprodukční biomedicíny.“) tvrdí, že v Novém zákoně a v Bibli vůbec, není nikde řečeno, kdy přesně lidský život začíná (ve videu mluví o křesťanském postoji od 1h27.min). Jeho tvrzení sice není vyloženou lží, je však značně zkreslující a zavádějící. Bible totiž o životě člověka před jeho narozením mluví na mnoha místech. A nejen to, otázka momentu početí je pro křesťanské náboženství naprosto zásadní, protože křesťanství je náboženstvím inkarnace-vtělení Božího Slova. Otázka, kdy onen moment, v němž se Bůh stal člověkem, nastal, je tedy pro křesťanskou víru naprosto zásadní.

Už v prvním proroctví o narození Mesiáše v Gen 3,15 se mluví o „semeni ženy“. Až do objevení ženské pohlavní buňky byl tento výraz nepochopitelný. Dnes mu ale celkem dobře rozumíme, protože víme, že dítě má geny jak z otce, tak z matky. Co se tím „semenem ženy“ myslí vysvětlil pak Bůh po dlouhé době, a to asi 600 let před narozením Krista, když skrze proroka Izajáše řekl: „Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel, to je Bůh s námi.“ (Iz 7,14). Mesiáš se tedy zrodí jen z matky bez otce (bude Synem Božím). Kousek dál o tomto dítěti Izajáš říká: „Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti…“ (Iz 9,5). Je tedy řeč jednak o početí a narození konkrétního dítěte, ale zároveň i o jeho osobě či osobnosti, o tom, kým toto dítě bude.

Dalšímu proroku, Jeremiášovi, Hospodin řekl: „Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka.“ (Jer 1,5). Když Bůh někoho posvětil, znamená to, že dotyčný už byl osobou mající duši! A Jeremiáše Bůh posvětil už v lůně jeho matky. Existují i další starozákonní postavy, které Bůh vyvolil a posvětil už v lůně matky, např. Samson (Soud 13,5), Samuel (1Sam 1,11) aj.

Daleko důležitější ale je, co se o početí člověka dočteme v Novém zákoně. Sv. apoštol Jan v prologu svého evangelia říká: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ Jak je známo, tím vtělivším se Slovem je Boží Syn, Bůh čili Kristus. Proto každý jistě pochopí, že křesťany hned od počátku „trápila“ otázka, kdy přesně k tomuto vtělení Slova došlo. Zásadní význam to má proto, že tímto vtělením Slova se naplňují dávná proroctví daná už v ráji (Gen 3). Již samotným vtělením, které znamená nesmírné ponížení se Všemohoucího Boha k nám bídným lidem, je zadostiučiněno za hříchy lidstva, i když samozřejmě dílo spásy bude dokonáno až na Golgotě. Momentem vtělení ale Kristus přijímá to tělo, které se stane spásonosnou obětí a v němž zahladí hříchy…

Otázka momentu vtělení není v Písmu jen nastolena, je také zcela jasně zodpovězena: Evangelista Lukáš v 1. kapitole nejprve mluví o početí Kristova předchůdce, sv. Jana Křtitele. Jeho otci knězi Zachariášovi se v chrámě zjevil anděl, oznámil mu narození syna, který bude velikým prorokem a mimo jiné mu o něm řekl: „Už od mateřského lůna bude naplněn Duchem svatým.“ (Lk 1,14). Opět tedy podobný případ jako u Jeremiáše: naplnění Duchem svatým už v lůně matky, což předpokládá přítomnost duše. Pak Lukáš vypráví o Zvěstování Panně Marii, načež přesně popisuje tu událost, kdy byl Jan Křtitel naplněn Duchem Božím v lůně své matky, sv. Alžběty. Maria se totiž od anděla kromě toho, že bude Matkou Mesiáše, dozvídá i to, že také její příbuzná Alžběta je těhotná a je už dokonce v šestém měsíci. Maria proto hned jde Alžbětu navštívit. Jakmile vchází do Zachariášova domu a zdraví Alžbětu je řečeno: „Když Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, pohnulo se dítě v jejím lůně; byla naplněna Duchem svatým a zvolala velikým hlasem: Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého lůna. Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána? Hle, jakmile se zvuk tvého pozdravu dotkl mých uší, pohnulo se radostí dítě v mém lůně.“ (Lk 1,41-44). Právě v tu chvíli se naplnila andělova předpověď ohledně Jana Křtitele a jeho naplnění Duchem svatým v lůně matky. Uvedený citát má ale i další ještě důležitější informaci týkající se početí samotného Ježíše Krista. Evangelista Lukáš tu jasně prohlašuje, že Alžběta naplněna Duchem svatým nazvala Marii Matkou Pána, čili Matkou Boží. Nebudeme se zde věnovat různým liberálním výkladům Písma. Zajímáme se totiž o pohled křesťanské církve na počátek lidského života a z toho důvodu je podstatné především to, že přesně takto to církev chápal už od začátku. Maria byla těhotná jenom několik dní, určitě ne víc než měsíc (zůstala u Alžběty 3 měsíce, tedy do narození Jana). Alžběta tedy Mariino těhotenství neviděla, ale zjevil jí ho Duch Boží, tentýž Duch Boží, který jí taky vložil do úst vyznání, že Maria už je Matkou Boha.

Ke vtělení Božího Syna došlo tedy hned v momentu, kdy Maria počalo z Ducha svatého, a to bylo při Zvěstování archandělem Gabrielem, když na jeho slova odpověděla: „Jsem otrokyně Páně, ať se mi stane podle tvého slova.“ (Lk 1,38). V tom momentu se „Slovo stalo tělem“ (J 1,14). Tak to křesťané vyznávají od počátku, a to i navzdory tomu, že ohledně času stvoření lidské duše panovala neznalost. I sv. Tomáš Akvinský, který od Aristotela převzal názor, že duše chlapce je Bohem vložena 40. den po početí a duše děvčete ještě později, učil s neochvějnou jistotou pravdu víry, že ke vtělení Božího Syna došlo v okamžiku početí. On i ostatní teologové to vysvětlovali tak, že Ježíšovo početí bylo i v této věci výjimečné. Mysleli si tedy, že u každého normálního člověka je duše dána až později, ale v Ježíšově případě byla dána hned při početí a hned v tomtéž okamžiku byla jeho lidská duše i podstatně spojena s druhou Božskou osobou. Ve věci medicíny se tedy Tomáš mýlil, ve věci víry však nikoli. Přesně tak to vysvětluje i Tridentský katechizmus z r. 1562 (1,IV,4,I-III).

Víra ve vtělení Slova je tedy samotou podstatou křesťanství. Proto není vůbec udivující, že jakmile se objevily medicínské poznatky o existenci ženské pohlavní buňky a o tom, co se děje při početní, katolická církev je přijala přímo s nadšením a začala naprosto rozhodně hájit fakt, že člověk je člověkem právě od okamžiku početí. Bylo by tedy zcela neobjektivní a v podstatě nepravdivé tvrdit, že církev do Justiniána neměla s umělými potraty problém a až později si vymyslela, že člověk je člověkem od okamžiku početí, jak to tvrdí prof. Jaroslav Petr. Nezazlívám mu to, protože podobně smýšlejí i mnozí tzv. katoličtí kněží. Jsou však ve velké nevědomosti ve věcech Božích i lidských.

Na doplnění úryvek z Tridentského katechizmu:

Při Kristově početí se nedělo všechno nadpřirozeným způsobem, ale velmi mnoho ano.

I. Některé věci se v tomto tajemství dály nadpřirozeně a některé přirozenou mocí. Věříme, že Kristovo tělo je utvořeno z přečisté krve panenské matky. Tím uznáváme jeho lidskou přirozenost, neboť je to společné všem lidským tělům, že jsou utvářena z matčiny krve.

II. Přirozený řád věcí i lidský rozum však přesahuje to, že jakmile blahoslovená Panna přisvědčila slovům anděla a řekla: „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova.“ (Lk 1,38) ihned bylo utvořeno nejsvětější tělo Kristovo a hned s ním byla spojena i rozumová duše, tak že, v tom okamžiku zde byl pravý Bůh a pravý člověk. A nikdo nemůže pochybovat o tom, že to bylo nové a zázračné dílo Ducha svatého, neboť podle přirozeného řádu může být lidské tělo přizpůsobeno lidské duši až po určité lhůtě.

III. K tomu přistupuje další nanejvýš podivuhodná věc. Jakmile se totiž duše spojila s tělem, spojila se s tímto tělem i duší i samotná Božská přirozenost. Byl to tedy jeden okamžik, v němž bylo učiněno tělo, bylo oživeno duší a s tímto tělem i duší se spojilo Božství. Z toho vyplývá, že v tomtéž okamžiku zde byl dokonalý Bůh a dokonalý člověk, a že nejsvětější Panna byla proto pravdivě a ve vlastním smyslu nazvána matkou Boha a člověka, protože v tomtéž okamžiku počala Boha i člověka. A právě to jí bylo od anděla zvěstováno slovy: Hle, počneš v životě a porodíš Syna a dáš mu jméno Ježíš, on bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího.“ (Lk 1,31-32) Tak se vyplnilo, co předpověděl prorok Izajáš: „Hle, panna počne a porodí Syna.“ (Iz 7,14) A totéž dosvědčila i Alžběta, která byla naplněna Duchem svatým a dostalo se jí tak poznání o vtělení Syna Božího: „Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána?“ (Lk 1,43).

IV. A jako bylo Kristovo tělo učiněno z nejčistší krve Neposkvrněné Panny bez přičinění muže, pouze mocí Ducha svatého, jak jsme již výše řekli, tak také jeho duše, hned jak byl počat, přijala nejvyšší hojnost Ducha svatého a plnost veškerých jeho darů. Jemu totiž „Bůh udílí svého Ducha v plnosti“, (J 3,34) jak svědčí sv. Jan [Křtitel], a ne jen v určité míře, jako jiným lidem, kteří bývají ozdobeni svatostí a milostí. V duši Kristově rozlil veškerou milost v takové míře, že „z jeho plnosti jsme my všichni přijali milost za milostí“. (J 1,16)