"...Abrahámovi to Bůh nařídil pouze jako zkoušku víry a potom toto své nařízení výslovně odvolal, s tím, že ho pouze zkoušel...."

Podívejme se na ten příběh jinak - očima normálního člověka a zdravého rozumu. Když Abrahám dostal příkaz zabít syna, nevěděl a ani nemohl vědět, že je to jen zkouška. To víme až my, protože "po bitvě je každý generál". Takže argument, že to byla jem zkouška je neplatný, protože nikdo z nás nemůže dopředu vědět, co bůh myslí vážně a čím nás chce jen zkoušet. A proto MUSÍTE ke každému příkazu boha přistupovat se smrtelnou vážností (a modlit se, aby to tak nemyslel). Když řekne: "jdi a zabij syna", tak si nemůžete říkat "on si dělá jen srandu...". Prostě musíte (a nebo nemusíte) vstát, vzít nůž a být vnitřně skálopevně rozhodnuti, jít podříznout vlastní dítě! (Dodatečné řeči o tom, "že to byla jen zkouška" jsou jen alibistické keci, kterými utišujeme naše svědomí a pošramocenou víru)

Abrahám měl možnost říct: "bože, vem si můj život. Já sám se obětuji misto svého syna, ale syna nezavraždím". Mohl to říct... ale neřekl...

Také mohl říct: "bože, já jsem ve tvých rukou zcela bezmocný. Můžeš mě zabít, můžeš mě mučit, můžeš mě trápit, ale já svého milovaného syna nezabiju! Rozkaz neprovedu. A teď si se mnou dělej co chceš". Mohl to říct... ale neřekl...

Vstal, vzal nůž a šel zabít syna... podle Bible to nakonec dopadlo dobře. Happy end. Všichni byli šťastní a spokojení, bla, bla...

Nebyli. Nemoli být. Moderní psychologie o tom hovoří zcela jasně a nekompromisně. Po takovém zážitku už Abrahám nemohl zůstat normálním člověkem jako před tím. Takový traumatizující zážitek totiž každého člověka (pokud není bezcitný psychopat) naprosto změní. Zlomí ho. Stane se z něj nervově zhroucená troska. Nemůžete si už vážit sami sebe. Pohrdáte sebou, když žijete s vědomím, že jste byli na rozkaz ochotni zabít vlastní milované dítě. A co víc - stanete se loutkou, hadrem v rukách toho, kdo vás k takovému činu donutil. Psychologie to říká jasně. Žádný happy end se nekoná a konat nemůže. Pokud byl Abrahám normální cítící lidskou bytostí - tak po tomto prožitku se z něj stal vnitřně zhroucený člověk bez vlastní vůle, pohrdající sám sebou. "Sofiina volba" žádné šťastné řešení nemá.

Pane Cigánku, děkuji za Váš blog. Jen bych chtěl ujasnit: Bible NENÍ nemorální kniha. To by byla lež (Například proti Novému zákonu nemohu říct jediné slovo.)

Ale stejně tak by bylo lží opačné tvrzení, že Bible JE od A do Z morální kniha. Že vše je v ní "správné, svaté a božské". Není.

Některé části Starého zákona jsou morálně i lidsky zcela nepřijatelné a není na nich "nic svatého". Problém je jen v tom, že já dokážu přijímat Nový zákon a ctít Ježíše Krista, aniž bych k tomu potřeboval se i klanět biblickým postavám, které - v dobré víře - páchali ohavnosti, protože byli přesvědčeni, že je to vůle boží. Já je ctít nemohu a nebudu.

Ale také chápu vás, pane Cigánku. Chápu, že jste upřímně a z celého srdce věřící křesťan, který vychází z tradice, kterou opakují všichni okolo. Rozumím, že pro vás je zhola nemožné, popřít - nebo i jen zapochybovat - o některm biblickém příběhu, protože byste měl pocit ohrožení vlastní víry. Jako kdyby vás zkoušel ďábel, zda zůstanete pevný a neochvějný ve víře, která do vás byla vložena.

Chápu vás a rozumím. Já jen s vámi nesouhlasím. Nic víc.

Promiňte, ale Vaše slova při diskuzích jsou často užívanou manipulací. Podsunete druhému nějaký postoj, na který máte dopředu připravenou zbraň. To jak charakterizujete moje myšlení, nejsem já, ale Váš zkreslený obraz o mně. Já rozlušuji mezi zlými skutky starozákonních svatých, které mohli (nebo nemuseli) konat v dobré víře a mezi tím, jak Písmo jejich skutky hodnotí či k nim často mlčí. Písmo ale pokládám, narozdíl od současné medernistické oficiální "církve", za prosté JAKÝCHKOLI OMYLŮ. Tak to učil sv. Pius X. a nozí před ním.

Omlouvám se panu Cigánkovi, že tak často reaguji na jeho blogy. Aspoň jedno: Vlastně mu závidím jeho víru. Nicméně i dnes: V Palestině Aramejci uctívali jednoho boha. V jedné variantě se jmenoval Baal ze Bub - Pán z Hory, v druhé variantě to byl Elohim, oba byli reminiscencí fénického boha El. Příběh o Izákovi je personifikací toho, že Aramejci se vzdali lidských - dětských obětí.

Mimochodem: Terach s Abrahamem neputovali asi tak tisíc kilometrů z Uru na sever, protože v jejich době jeden Ur již tisíc let neexistoval, další Ur vznikl až téměř tisíc let po Abrahamovi. Putovali asi tak padesát kilometrů z Jižního Turecka z Uru Kchaldisova, a Terach neuctíval Sina nýbrž Kchaldise.

Já zase někde četl, že z nejstarších Suemrských textů vyplývá, že monoteizmus je původnější než polyteizmus. To, že se Abrahám narodil v Uru Kaldejských, což je v Gn, neznamená, že uctíval nějakého Kaldiše. Z Písma jasně plyne, že jeho vztah k Bohu byl odlišný od okolí. Rozhodně bych na tehdejší obyvatele Předního východu neaplykoval naše dnešní představy o národních státech s poměrně jednolitým obyvatelstvem. Byly tam různé kmeny žijící vedle sebe. Příběh o Izákovi není žádnou perzonifikací, ale realitou! Neexistuje jediný důkaz o opaku, ani nevidím rozumný důvod opačný postoj zastávat. Na čem stojí vaše domněnky? Dle mého mínění na iracionálním předsudku, že Bible nemůže být pravdivá, protože se v ní mluví o Božích zázracích a jeho přikázáních. A Vy prostě nechcete, aby to byla pravda...

Mojžíš zabil člověka z vlastní vůle. Exodus 2:12. "Rozhlédl se na všechny strany, a když viděl, že tam nikdo není, ubil Egypťana a zahrabal do písku."

A vy nesouhlasíte s právem zabít v sebeobraně nebo obraně druhého bezmocného člověka útočníka?

Tomu "chlapci"(Jicchakovi) v době Abrahámově zkoušce bylo 38 let .

Jak to víte?

V několika městech starého světa, podle některých i přímo ve městě Ur, ze kterého Abraham pocházel, byly obětovány děti. Abrahamovi se tedy požadavek Hospodina nemusel jevit jako nepochopitelný. Jestliže pak mu Hospodin ukázal, že o tu oběť nemá zájem, lze to chápat jako odmítnutí lidských obětí vůbec.