Josef Egyptský – tyran nebo spasitel světa?

Činy státníků jsou vždy hodnoceny rozporuplně. Dá se říct, že Josef zavedl v Egyptě autoritativní systém, který je i dnes velmi aktuálním tématem.

Josef, syn Jákobovy milované ženy Ráchel, byl mezi svými bratry otcovým oblíbencem. Důvodem bylo i to, že byl až do Benjamínova narození nejmladším. Při narození jeho vlastního bratra Benjamína, jejich matka zemřela. Synové ostatních (třech) Jákobových žen pásli stáda svého otce, ale Josef s Benjamínem zůstávali doma s otcem. Josef bratry provokoval také svými prorockými sny, které mu předpovídaly slavnou budoucnost. Jednou Jákob poslal Josefa za svými bratry do stepí ke stádům a bratři toho využili, aby se mu pomstili. Prodali ho Izmaelitům, kteří ho dovedli do Egypta a tam prodali Putifarovi, veliteli faraonovi tělesné stráže. Jako Putifarovu otroku se Josefovi dařilo, protože Hospodin byl s ním. Putifar z něj udělal správce svého domu a jeho majetek se pod Josefovýma rukama zvětšoval, podobně jako kdysi majetek Lábanův pod rukama Josefova otce Jákoba. Písmo to říká slovy: „Od té chvíle, co ho Egypťan ustanovil ve svém domě nade vším, co měl, žehnal Hospodin jeho domu kvůli Josefovi. Hospodinovo požehnání bylo na všem, co měl, v domě i na poli. Ponechal tedy všechno, co měl, v rukou Josefových. Nestaral se přitom o nic, leda o chléb, který jedl.“ (Gn 39,5-6). Pak se ale Josef dostal do vězení, protože Putifarova žena s ním chtěla spát. Josef její nabídku odmítal tak dlouho, až ho obvinila, že naopak on ji chtěl znásilnit. Paní Putifarová přednesla svou verzi příběhu manželovi a ten dal Josefa do vězení ve svém domě, kde byli drženi i faraonovi vězni. V Písmu není ani zmínka o Josefově obhajobě před Putifarem. Jako otrok na ni zřejmě neměl nárok. A jeho pán asi také nechtěl slyšet nic o tom, že by ho jeho žena mohla podvádět. Josefovi se ale překvapivě dařilo dobře i ve vězení. Velitel pevnosti si ho oblíbil a i zde – v jámě – se Josef stal správcem všeho. Měl na starosti všechny vězně a měl tak příležitost se všemi mluvit. Velitel vězení byl Putifarovým podřízeným nebo kolegou. Jeho příznivý postoj k Josefovi nasvědčuje tomu, že Josefova verze incidentu s paní Putifarovou byla pro všechny okolo daleko pravděpodobnější, než ta, které chtěl věřit sám Putifar. Ve vězení Josef opět vykládá sny, což ho nakonec dovedlo až k faraonovi, kterému se také jednoho dne zdál sen volající po výkladu. Než Josefa stačili přivést z vězení a připravit na audienci u faraona (Gn 41,12n), jistě se farao stihl vyptat svého velitele tělesné stráže Putifara, co je to za otroka, který umí vykládat sny (i když se o tom Písmo nezmiňuje). Putifar měl s Josefem, kromě toho incidentu se svou manželkou, samé vynikající zkušenosti. Jistě ho mohl faraonovi charakterizovat jako mimořádně šikovného a schopného muže. Když si Josef faraonův sen vyslechl, okamžitě podal jeho výklad (Gn 41,25): Mělo přijít sedm let hojnosti a sedm let hladu. Josef navíc předložil plán, jak Egypt připravit na hladomor. Navrhl ustanovit zemského správce a jemu podřízené úředníky, kteří budou dohlížet na shromažďování přebytečného obilí do královských skladů ve městech. Znamenalo to samozřejmě zásadní posílení faraonovi moci a Egypta jako velmoci vůbec. Není tedy divu, že farao oním zemským správcem ustanovil právě Josefa.

Písmo o tom říká: „Josef faraónovi odvětil: ‚Faraónův sen je jeden a týž. Bůh faraónovi oznámil, co učiní. Sedm pěkných krav, to je sedm let. Také sedm pěkných klasů je sedm let. Je to jeden sen. Sedm vychrtlých a šeredných krav, vystupujících za nimi, je sedm let, stejně jako sedm prázdných a východním větrem sežehlých klasů; to bude sedm let hladu. Když jsem faraónovi řekl: Bůh faraónovi ukázal, co učiní, mínil jsem toto: Přichází sedm let veliké hojnosti v celé egyptské zemi. Po nich však nastane sedm let hladu a všechna hojnost v egyptské zemi bude zapomenuta. Hlad zemi úplně zničí. V zemi nebude po hojnosti ani potuchy pro hlad, který potom nastane, neboť bude velmi krutý. Dvakrát byl sen faraónovi opakován proto, že slovo od Boha je nezvratné a Bůh to brzy vykoná. Ať se tedy farao nyní poohlédne po zkušeném a moudrém muži a dosadí ho za správce egyptské země. Nechť farao ustanoví v zemi dohlížitele a po sedm let hojnosti nechť vybírá pětinu výnosu egyptské země. Ať po dobu příštích sedmi úrodných let shromažďují všechnu potravu a ve městech ať uskladňují pod faraónovu moc obilí a hlídají je. Tato potrava zabezpečí zemi na sedm let hladu, která přijdou na egyptskou zemi. A země nezajde hladem.‘ Tato řeč se faraónovi i všem jeho služebníkům zalíbila. Farao svým služebníkům tedy řekl: ‚Zda najdeme podobného muže, v němž je duch Boží?‘ Josefovi pak řekl: ‚Když ti to vše dal Bůh poznat, nikdo nebude tak zkušený a moudrý jako ty. Budeš správcem mého domu a všechen můj lid bude poslouchat tvé rozkazy. Budu tě převyšovat jen trůnem.‘ Farao mu dále řekl: ‚Hleď, ustanovuji tě správcem celé egyptské země.‘ A farao sňal z ruky svůj prsten, dal jej na ruku Josefovu, oblékl ho do šatů z jemné látky a na šíji mu zavěsil zlatý řetěz. Dal ho vozit ve voze pro svého zástupce a volat před ním: ‚Na kolena!‘ Tak ho učinil správcem celé egyptské země. Farao Josefovi ještě řekl: ‚Já jsem farao. Bez tebe nikdo nehne rukou ani nohou v celé egyptské zemi.‘ A farao Josefa pojmenoval Safenat Paneach (to je po egyptsku Zachránce světa) a dal mu za manželku Asenatu, dceru Potífery, kněze z Ónu. Tak vzešel Josef nad egyptskou zemí jako slunce. Josefovi bylo třicet let, když stanul před faraónem, králem egyptským. Josef pak vyšel od faraóna a procházel celou egyptskou zemí. Země vydávala po sedm let přebohatou hojnost. Shromažďoval tedy všechnu potravu po sedm let hojnosti, která v egyptské zemi nastala, a zásoby ukládal ve městech; v každém městě uložil potravu z okolních polí. Nashromáždil takové množství obilí, jako je písku v moři, takže přestali počítat, neboť se už počítat nedalo.“ (Gn 41,25-49).

Když pak po sedmi letech nastal hlad, který se týkal i Kanaánské země, kde žila Josefova rodina, Josef nashromážděné obilí prodával. Přišli si ho nakoupit i jeho bratři. Po složitých peripetiích - které jsou skvostem světové literatury, ale našeho tématu se moc netýkají - Josef bratřím nakonec odpustil, přivedl svou rodinu i s otcem Jákobem do Egypta a všechny je zde zaopatřil v nejlepší části egyptské země – zemi Gošen. Cestou do Egypta se Jákobovi znovu zjevil Hospodin a řekl mu: „Já jsem Bůh, Bůh tvého otce. Neboj se sestoupit do Egypta; učiním tě tam velikým národem. Já sestoupím do Egypta s tebou a já tě také určitě vyvedu. Josef ti vlastní rukou zatlačí oči.“ (Gn 46,3-4). K tomu došlo v druhém roce hladomoru.

Terčem kritiky nepřejícníků Bible je hlavně Josefovo počínání v závěrečné fázi hladomoru. Písmo ho popisuje takto: „V celé zemi nebyl chléb; hlad doléhal velmi těžce. Země egyptská i země kenaanská byly hladem vyčerpány. Za obilí, které nakupovali, vybral Josef všechno stříbro, co se ho jen v zemi egyptské a kenaanské našlo, a odvedl je do faraónova domu. Tak došlo v zemi egyptské i kenaanské stříbro a všichni Egypťané přicházeli k Josefovi a žádali: ‚Dej nám chleba; copak ti máme umírat před očima jen proto, že nemáme stříbro?‘ Josef rozhodl: ‚Když už nemáte stříbro, dejte svá stáda a já vám za ně dám chléb.‘ Přiváděli tedy svá stáda k Josefovi a Josef jim dával chléb za koně, za stáda bravu a skotu a za osly. Pečoval o ně tím, že jim v onom roce poskytoval za všechna jejich stáda chléb. Tak uplynul onen rok. V příštím roce však přišli znovu a řekli mu: ‚Nebudeme před pánem tajit, že stříbro došlo a stáda dobytka už též patří pánovi. Jak pán vidí, zůstala nám už jen těla a půda. Proč ti máme umírat před očima, my i naše půda? Kup nás i s naší půdou za chléb a budeme i se svou půdou faraónovými otroky. Vydej osivo, abychom zůstali naživu a nezemřeli a naše půda aby nezpustla.‘ Josef tedy skoupil všechnu egyptskou půdu pro faraóna. Všichni Egypťané prodávali svá pole, neboť na ně tvrdě doléhal hlad. Země se tak stala vlastnictvím faraónovým. A lid od jednoho konce egyptského pomezí až ke druhému uvedl pod správu měst. Pouze půdu kněží nekupoval, neboť kněží měli od faraóna své důchody a žili z důchodů, které jim farao dával; proto svou půdu nemuseli prodat. Josef potom řekl lidu: ‚Dnes jsem koupil pro faraóna vás i vaši půdu. Zde máte osivo a půdu osejte. Pětinu z úrody budete odevzdávat faraónovi a čtyři díly vám zůstanou k osetí pole a pro obživu vaši a vašich domů a pro obživu vašich dětí.‘ Odpověděli: ‚Tys nás zachoval při životě! Jen když získáme přízeň svého pána! Budeme faraónovými otroky.‘ Josef tedy vydal o egyptské půdě nařízení dodnes platné: pětina úrody patří faraónovi.“ (Gn 47,13-26).

Závěr Josefova života je popisován takto: „Josef sídlil v Egyptě i s domem svého otce a byl živ sto deset let. Syny Efrajimovy viděl do třetího pokolení. Též synové Makíra, syna Manasesova, se zrodili na Josefova kolena. Potom Josef svým bratrům řekl: ‚Já umírám, ale Bůh vás jistě navštíví a vyvede vás odtud do země, kterou přísežně slíbil Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi.‘ A zapřisáhl syny Izraelovy slovy: ‚Bůh vás jistě navštíví a pak odtud vynesete mé kosti.‘ I umřel Josef, když mu bylo sto deset let; nabalzamovali ho a položili do rakve v Egyptě.“ (Gn 50,22-26).

Zde svůj článek rozdělím a v samotné obhajobě Josefových skutků budu pokračovat, dá-li Bůh, v následujícím článku, poté co si přečtu případné kritické komentáře.