Proč Josef skoupil všechno stříbro, dobytek, půdu i lidi. O daních, centralizaci státní moci i o otroctví.
Pokračuji obhajobou Josefových státnických počinů, zatímco první část pouze vylíčila jeho příběh, jak ho zaznamenala Bible, (Viz tu) tato část se týká Josefovy politiky i politiky autoritativní vlády vůbec.
Mám-li hodnotit Josefovy činy, tak jak je popisuje Bible, musím nejdřív připomenout, co jsem řekl na začátku této části apologie, že budu rozlišovat mezi činy lidí a činy Boha popisovanými v Bibli! (Viz tu.) Nejdřív si tedy řekneme, co v souvislosti s Josefem konal a vykonal Bůh. Pak se zmíním o Josefově povědomí o těchto Božích činech a plánech. A potom si rozebereme Josefovy vlastní činy, a to jednak ve vztahu k jemu známým Božím plánům, a pak i ve vztahu k lidem, vůči nimž byl Josef povinen zachovat spravedlnost.
Abych tedy připomněl Boží činy související s Josefem: Josef byl Abrahámovým pravnukem, jeho otec Jákob byl dědicem Božího zaslíbení daného Abrahámovi a jeho potomstvu. To zaslíbení jim bylo dáno proto, že oni od svých předků přijali a věrně zachovávali víru v jediného pravého Boha spojenou s nadějí na vykoupení lidstva, které bylo zaslíbeno už Adamovi, a bylo také spojeno s požadavkem usilovat se o spravedlivý způsob života. Obsahem zaslíbení bylo, že z Abraháma vzejde veliký národ a také jeden konkrétní potomek, v němž budou požehnána všechna pokolení země. Tomuto budoucímu národu byla do věčného vlastnictví zaslíbena Kanaánská země. Skrze vyvolený národ, který měl z Jákobovy rodiny vzniknout, chtěl Bůh zachovat a rozšířit pravou víry a svá spravedlivá přikázání mezi všechny národy. Těm, kdo by trpěli nějakými předsudky typu, že zmíněné tradování Božích zaslíbení Jákobovou rodinou, neodpovídá historické skutečnosti, což mimochodem nebudou moci nijak dokázat, připomínám, že v tomto článku jde o hodnocení morálky předkládané Biblí. Nyní tedy nejde o historicitu popisovaných událostí, i když i tu hájím (ale jinde), ale jde o to, jaké morálce nás vyučuje Bible, čili o to, zda Bible z morálního hlediska správně hodnotí skutky svých hrdinů.
Co se týče Josefova povědomí o těchto Božích činech a plánech, výše popsaná Hospodinova zaslíbení mu byla jistě dobře známa. Tento Boží plán byl znám celé Jákobově rodině. Ze všech Jákobových synů s ním přirozeně byl nejlépe seznámen jeho oblíbenec – Josef. Josefovi jistě bylo známo i Boží slovo dané Abrahámovi ještě před narozením Izáka: „Věz naprosto jistě, že tvoji potomci budou žít jako hosté v zemi, která nebude jejich, budou tam otročit a budou tam pokořováni po čtyři sta let. Avšak proti pronárodu, kterému budou otročit, povedu při. Potom odejdou s velkým jměním.“ (Gn 15,13-14). Když byl Josef prodán do otroctví, bylo mu 17 let (Gn 37,2), a když krátce nato přišel do Putifarova domu, osvědčil se zde, jako velmi dobrý, ba vynikající hospodář. Je tedy jasné, že už doma u Jákoba byl důkladně obeznámen se vším, co jeho otec podnikal. V takové situaci by bylo naprosto nesmyslným si myslet, že nebyl seznámen také s duchovním světem svého otce. Z prorockých snů, které měl Josef už doma, byl také poučen, že on sám, má mít v těch Božích plánech s jejich rodinou zvláštní úlohu. Takový výklad jeho snu pronesl sám Josefův otec (Gn 37,10). V tom, co se Josefovi v Egyptě přihodilo, jistě tento vnímavý mladík s prorockou prozíravostí viděl Boží přípravu na naplnění svým snů. Josefovo vidění vlastního příběhu bylo tedy už v době před setkáním s faraonem velmi blízké tomu, jak ho pak na konci svého života zanechal svým příbuzným a jak ho známe my dnes. Chyběly jen některé detaily.
Co se týče Josefových vlastních činů ve vztahu k Božím plánům: Počínal si výborně. O tom zřejmě nebude žádných pochyb. I přesto jak mu bratři ublížili, zajistil jejich rodiny, na které se vztahovalo Boží zaslíbení a s kterými ho spojovala víra v Hospodina, v době velkého hladomoru i potom. Postaral se o ně i po otcově smrti. Bratři se báli, že s pomstou čeká, až pochovají otce, on jim ale vše velkoryse odpustil a viděl v tom, co se mu přihodilo, Boží plán. Josef se staral i o blahobyt Egypta, v němž měla jeho rodina podle proroctví daného Abrahámovi žít po 400 let, a to jak v čase hladu, tak po něm. Při hladomoru zajistil obyvatelstvo, aby nepomřelo, a aby nevypukla povstání, rabování, vraždění a všeobecný chaos, který by bez jím nastoleného pořádku zákonitě nastal. O ekonomickou stabilitu a tím pádem i celkový blahobyt obyvatel Egypta (Hebrejů i Egypťanů) se staral i po hladomoru, a to právě zavedením daně, která přispěla k posilnění egyptské centrální vlády. Tím zajistil obranyschopnost Egypta před vnějšími útoky i před vnitřními revoltami. Podle proroctví daného Abrahámovi věděl, že z Egypta mají Hebrejové odejít po 400 letech jako velký národ s velikým jměním. Když tedy nahromadil všechno stříbro, co ho bylo v Kanaánu i v Egyptě do faraonovy státní pokladny, dělal to zřejmě i ve víře, že tyto finanční prostředky nakonec poslouží Božímu lidu a Božímu království. To je tedy pohled týkající se Josefova počínání ve vztahu k Božím zaslíbením.
Avšak ve snaze být prostředníkem v naplňování těchto Božích plánů, nesměl Josef v žádném případě překračovat normy přirozené spravedlnosti. Byl povinen si vůči všem počínat čestně a spravedlivě. Čtenář předešlého odstavce byl pravděpodobně v pokušení si myslet, že zde budu hájit zásadu „účel světí prostředky“. Ne, tato zásada je naprosto pomýlená a Bible ji nikde neschvaluje. Ani Josef ale nebyl utilitarista. Nepočínal si nespravedlivě. Pouze neprokazoval všem takové milosrdenství a takovou péči, jako své rodině. To je ale zcela přirozené. Svou rodinu upřednostnil, ne však bez vědomí faraona, který byl pánem všeho, co Josef spravoval. Josefovi, je vyčítáno, že v době hladu prodával obilí za stříbro, a když lidem stříbro došlo, skupoval od nich dobytek. Někdo si může myslet, že tím skoupením stád je ožebračil. Jenomže jestliže ti lidé neměli co jíst a zbyly jim ještě nějaké žijící kusy dobytka, tak skoupit ta stáda bylo tím nejmoudřejším, co mohl Josef jakožto správce země udělat. Stáda hladovějícího obyvatelstva byla přece také odsouzena k smrti! Josef stáda vzal pod svůj dohled, a tím v Egyptě zachránil dobytek. Tak zajistil, aby po skončení sucha mohla být v Egyptě stáda dobytka obnovena. Udělal se zbývajícím dobytkem to, co předtím s obilím. Kdyby ještě před začátkem sucha neshromáždil obilí do centrálních městských skladů, v době sucha by ho už těžko někde hledal. V lepším případě by ho shromáždil někdo jiný, a ten by pak také svrhl faraona. V horším případě by nastal totální chaos. Podobně to bylo s dobytkem, bylo třeba ho zachránit. V době mimořádného stavu přebírá státní moc více pravomocí a více omezuje svobodu obyvatelstva, protože je to nutné pro zachování pořádku. Proč si ale nahromadil veškeré stříbro, co ho v těch krajích bylo? To je prosté: stříbro, tedy tehdejší běžné platidlo nebylo a není věcí nutnou k obživě – nikdo se ho nenají – ale je účinným prostředkem k udržení si moci a ovládnutí států. V té oblasti byl velmocí Egypt. Mezopotámie byla daleko. Syropalestina byla de facto, a možná i de iure pod vládou Egypta. V době sucha bylo velmi zvýšené nebezpečí občanské války apod., jak už bylo řečeno. Josef nahromadil všechno stříbro do faraonovy pokladny, to znamená, že upevnil a centralizoval vládu Egypta. Po nasycení hladovějícího obyvatelstva, bylo upevnění moci faraona druhou nejdůležitější potřebou, a Josef se o ni postaral. Kdybychom ho chtěli odsoudit za to, že z této faraonovi moci sám profitoval, pak bychom s ním museli odsoudit i všechny ostatní politiky a státníky v dějinách lidstva. Josef však jako jeden z mála státníků lidské historie použil svou moc k prosazení Božích zákonů. O tom Bible sice nic přesného neříká, lze to ale naprosto oprávněně předpokládat, mimo jiné proto, že Bible Josefa popisuje jako vysoce ctnostného muže (odpuštění bratřím, chování vůči Putifarově ženě).
Dále je Josefovi vytýkáno, že v posledním roce sucha, když už lidé neměli ani stáda, skupoval od nich i pole a z lidí udělal faraonovy otroky, za což jim dal chléb – nejen na přežití, ale také, aby oseli půdu, aby egyptská země nezpustla. Při tomto skoupení egyptské půdy zavedl zákon nařizující odvádět 1/5 úrody faraonovi. Co je na tom špatného? Zavedl 20% daň. Sucho, které právě skončilo, zanechalo velké škody, které Josef hodlal zahladit, a jistě to v Egyptě nebylo sucho poslední. Proto bylo spravedlivé, aby lidé centrální státní moci, která budovala infrastrukturu země, živila armádu atd., odváděli daň. To, že Josef obyvatelstvo nazval faraonovými otroky a půdu faraonovým vlastnictvím, to byla prostě právní forma, kterou se tehdy daňová povinnost odůvodňovala. Člověk byl buď svobodný a půda, kterou obdělával, byla jeho, anebo byl něčím otrokem, a půda, na které žil, vlastnictvím jeho pána. Koneckonců oficiální otroctví existovalo téměř vždy a všude. Otroctví bylo vytlačeno pouze křesťanskou morálkou a do Evropy se pak otroctví vrátilo až v „osvíceném“ novověku. Jistě, feudální nevolnictví také nebylo žádným medovým životem, nevolníkům však byla aspoň formálně uznávána základní lidská práva. Josef však žil ve světě, kde otroctví bylo pokládáno za naprostou samozřejmost, a pokud chtěl zavést stálé daně, neměl ani po ruce jiný způsob, jak to formulovat. Ostatně on sám byl roky otrokem, a člověka, který si ho koupil, naprosto nezajímalo, jak se do otroctví dostal. Je nepochopitelné, jak mohou být lidé tak bezohlední a zatemnění, že takovou zvrácenost, jako otroctví berou za samozřejmost, zdaleka se to však netýká jenom lidí starověku.
