Svoboda slova je začarovaným kruhem sama o sobě. Jediným východiskem z něj je politický systém, který uzná křesťanské morální hodnoty, jako svou konstituci.
Autorka článku "O netoleranci nechutností" je na zdejším blogu kritizována, že se do vytčeného tématu zamotala a protiřečí sama sobě. To se však dnes stává skoro každému, kdo se o svobodě slova snaží něco konstruktivního říct. Vzpomínám třeba na nedávno zhlédnutou diskuzi mezi antiislamistou doc. Konvičkou a muslimem Abásem. Přesto, že jsem jednoznačně fandil Konvičkovi, musel jsem si postesknout, že proti tomu islamistovi v podstatě nemá argumenty. Na Konvičkůvy útoky tipu: "islám je proti svobodě, protože se považuje za nadřazený" nebo "islám přikazuje, v zemi, kde je muslimů většina, zavést právo šariu" odpověděl ten islamisa jen pousmáním a poukazem na "evropské demokratické hodnoty", podle nichž je přeci nejsprávnější řídit se názorem většiny atd. Musel jsem konstatovat, že Konvička se jakožto zastánce liberální demokracie se svými argumenty nachází v začarovaném kruhu.
Svoboda slova je totiž začarovaným kruhem sama o sobě. - Trestat za slovo je likvidací svobody a moci říkat cokoli rovněž tak. - Nelze se z toho kruhu vymotat, dokud se nad hodnotu svobody nenadřadí hodnota objektivní spravedlnosti. To si však vyžaduje, aby veřejná moc uznala objektivní pravdu. Neboli: stát musí mít svůj hodnotový systém, který oficiálně uznává za nejlepší - i když jeho respektování občany nebude vždy ve všem vymáhat. V některých věcech ho bude pouze pozitivně podporovat a protichůdným systémům tutéž podporu upře. (Tak by to mělo u nás být ve vztahu k islámu. Není třeba, aby jeho vyznávání bylo trestné, ale stát by islámským institucím neměl poskytovat tytéž výhody, jako křesťanským církvím. Šlo by tedy o tzv. pozitivní diskriminaci, která by však byla odůvodněna jasně definovanými pravidly.) Pokud stát svůj vlastní hodnotový systém oficiálně nemá, bude ho mít neoficiálně. Právě v takové situaci jsme dnes se současným multikulturalizmem atd. Je nám znemožněno se bránit proti evidentně nepřátelským ideologiím a jejich stoupencům. Pokud se naopak ke konkrétním hodnotám přihlásíme, lze zavést objektivní cenzuru, a to tak, že je jasně definováno, co a proč se cenzuruje. Pokud ta zavedená pravidla budou více méně nesprávná, dá se konstruktivně bojovat za jejich vylepšení či napravení, i když třeba za cenu různých perzekucí. Pokud budou ale pravidla nastavena v zásadě spravedlivě, bude legálním i kritizování samotných těchto pravidel (což už dnes pomalu přestává platit). Pokud jsou naopak definována tak vágně - jak je tomu dnes - ale o to důrazněji jsou vyžadována -, pak se proti nim bojovat téměř nedá. Skrytý nepřítel je nezranitelný, je nutno ho vylákat na bitevní pole. Dnes je tím nepřítelem plíživá totalita, která se skrývá za údajné hodnoty svobody a demokracie a přitom potírá každého, kdo by chtěl veřejně zastávat jasné morální principy, a tím "omezovat svobodu druhých". Příkladem je třeba protest proti promenádování se homosexuálů. Svoboda nemůže být základní hodnotou, protože je to relativní, čili "vztažná" záležitost. Vždy jde o svobodu od něčeho k něčemu. Jestliže v křesťanské Evropě byla zavedena "náboženská svoboda" i pro nekřesťanská náboženství, pak to zákonitě znamená utlačení křesťanství a propagaci jiných religií. Totéž by platilo v muslimských státech. Některé z nich mají tzv. zákony o rouhání - nejde však o objektivní ochranu všech vyznání, ale o cílenou ochranu islámu a potírání jakýchkoli veřejných projevů křesťanské víry. Zrušení těchto zákonů by pro ty země znamenalo oslabení islámu a otevření dveří pro křesťanskou misii. Každý zákon se vždy zavádí s konkrétním cílem. Pokud je tedy jakkoli legislativně řešena otázka veřejné prezentace svých názorů, vždy tím bude jeden názorový proud potírán a jiný upřednostňován, jinak to prostě nejde. Z toho důvodu je nutné a spravedlivé, aby veřejná moc definovala, který hodnotový systém vyznává a který naopak neuznává.
NEEXISTUJE A NIKDY EXISTOVAT NEBUDE SPRAVEDLIVĚJŠÍ HODNOTOVÝ SYSTÉM NEŽ JE KŘESŤANSKÁ MORÁLKA. A právě nevěřící příslušníci českého národa, kteří halasně říkají: "my jsme křesťanská země" apod. jak to za mnohé vyjádřil např. zpěvák Ortel, svědčí, že člověk zdravého rozumu poznává křesťanskou morálku jako nejspolehlivější základ právního státu. Vymýšlejte, co chcete, ale na nic lepšího v životě nepřijdete!
