Existuje život věčný?

Existenci člověka jakožto osoby nezjišťujeme z činosti žádného tělesného orgánu, ale z jeho originálních myšlenek a svobodných rozhodnutí. Proto není důvod se domnívat, že by smrtí těla měla zanikat i lidská osoba.

Pod termínem život věčný můžeme chápat pouhou věčnou existenci lidské duše nebo její věčnou blaženost. Uvedu prostou úvahu, která přinejmenším ukazuje, že křesťanská víra v život věčný neodporuje rozumu:

Je nesporné, že člověk je osoba, tedy inteligentní bytost se schopností svobodné volby, schopná milovat i nenávidět, být subjektem štěstí i neštěstí. Kde v člověku sídlí tato jeho osoba, kde se bere tento rozměr člověka? Experimentálně je potvrzeno, že ze všech tělesných orgánů s myšlením nejvíce souvisí mozek. Můžeme uvažovat, co by bylo s lidskou myslí neboli duší v případě transplantace mozku atd. Tudy ale cesta nevede. Proč? Protože existencí úzkého vztahu mezi myšlením a činností mozku se plně nevysvětluje, to že člověk je osoba! I zvířata mají mozek, ale nejsou osobou nebo alespoň řekněme, že to není prokázáno. Pokud by zvířata byla osobou, proč by s námi nekomunikovala na naší úrovni? Jak dokonalý mozek je potřebný k tomu, aby nám „vznikla osoba“!? Proč by ke vzniku osoby nestačil např. mozek zajíce? To nevíme! (Jak výkonný by musel být počítač, aby se stal osobou?!) Nevíme nic o přímém vztahu příčinnosti mezi osobou a stupněm dokonalosti mozku! A pokud bychom i věděli, pak je otázka, co je příčinou a co následkem! Je to mozek, který vytváří duši anebo duše, která si vytváří mozek?

To že je člověk osobou, nekonstatujeme na základě složitosti našeho mozku, ale poznáváme to nezávisle na poznání funkcí jakéhokoli tělesného orgánu! Samozřejmě, osoba se projevuje skrze své tělo, ale žádná z funkcí těla, ani řeč, ani zrak, ani mimika obličeje či pohled očí není důkazem, že je člověk osobou. Tento důkaz nám poskytuje až smysl, který rozpoznáváme v jeho řeči, gestech nebo jiných činech. V projevech člověka rozpoznáváme originální myšlenky a originální svobodná rozhodnutí, a právě to nám poskytuje důkaz, že v lidském těle sídlí osoba, tedy rozumný duch se svobodnou vůlí.

To že jsme osobou, konstatujeme tedy jen na základě našeho myšlení! Proto také není prokázáno, že by smrtí těla zanikal i člověk jakožto osoba! Ano, pokud se na člověka díváme z hlediska jeho těla, pak se zdá pravděpodobné, že smrtí těla končí lidský život jako takový. Proč se ale na člověka nedívat z hlediska jeho myšlení, tedy jakožto na osobu? Jak jsem už řekl, to že jsme osoba, neusuzujeme na základě žádné tělesné funkce, ale pouze na základě samotného myšlení, proto přinejmenším není prokázáno, že by ukončením tělesných funkcí mělo zaniknout i samo myšlení a že by zde nemohla být nesmrtelná lidská duše, v níž pokračuje vědomí čili mysl člověka. Lidé řeknou: „dokaž mi, že v lidském těle je nesmrtelná duše“ a chtějí to dokazovat pomocí fyzikálních zákonů, experimentálně. Ale to je nesmysl, ducha můžeme jen zase na rovině ducha, sledováním projevů jemu vlastních, a to jsou myšlenky a svobodná rozhodnutí… Já můžu říci: „a ty my zase dokaž, že existence lidské osoby je závislá na těle“ Jak to dokázat? Fyzikálními zákony? Asi těžko, vždyť fyzikální parametry nemohou zachytit přítomnost duše, žádný měřič to nedokáže. Přítomnost ducha může zbadat zase jen duch – jen osoba může zaregistrovat existenci osoby – vlastní nebo někoho druhého.

Dalo by se argumentovat i dál v tom smyslu, že jelikož lidská mysl neboli duše není produktem těla, pak musí být netělesná, a to co je nehmotné, nemůže zaniknout. Zůstaňme ale jen u tvrzení, že není prokázán žádný důvod, aby smrtí těla měla zanikat i osoba člověka se svým vědomím.

Je-li duše, co je tedy po smrti?

Základním přáním každé osoby je štěstí! Lze tedy říct, že štěstí je smyslem existence osoby. Bude duše po smrti prožívat štěstí nebo ne? Nadějí člověka je právě dokonalé štěstí. Co je potřebné k dokonalé blaženosti? Musí být jednak plná a také věčná. Pokud by blaženosti něco scházelo nebo by nebyla věčná, pak by to nebyla skutečná blaženost. Nedalo by se mluvit o skutečném štěstí, kdyby při tom štěstí bylo nějaké sebemenší utrpení čili neštěstí, ani kdyby šlo o takové „štěstí“, které někdy může skončit. My můžeme být relativně šťastní, i když zároveň prožíváme nějaké utrpení, ale to jen díky naději, že utrpení jednou skončí a zůstane nám jen štěstí.

Pokud by ale člověk žil ve vědomí, že bude existovat věčně, a že nikdy nebude moct dosáhnout dokonalé věčné blaženosti, tudíž věčně bude trpět, pak by nikdy ani na okamžik nemohl být šťastný.

Aby se mohlo mluvit o věčné blaženosti (která sice někdy začala, ale nikdy neskončí), pak je nutné, aby v životě nesmrtelného ducha (člověka) existoval určitý zlomový bod, od kterého začne ta dokonalá věčná blaženost; bod, po němž už člověk bude vždy jen šťastný a bude mít naprostou jistotu, že už nikdy na něj nepřijde žádné utrpení. Pokud by takový zlomový bod neexistoval, nedalo by se mluvit o věčném a dokonalém štěstí, protože to eventuelní „štěstí“ by mohlo skončit a nebylo by to tedy skutečné štěstí, jak už bylo řečeno. Pokud se tedy má naplnit smysl lidské existence, pak musí pro člověka existovat možnost věčné blaženosti. Pokud by věčná blaženost neexistovala, pak bychom museli říci, že lidská existence nemá smysl, a protože člověk je nejdokonalejší tvor na tomto světě, i svět jako celek by byl beze smyslu.

Jednoduchou úvahou jsme si tedy ukázali, že 1. člověk má rozumovou a volní duši 2. není prokázán žádný důvod, proč by duše měla smrtí zanikat 3. smysl existence duše je v jejím štěstí 4. pokud má tento smysl být naplněn, tak musí jít o štěstí dokonalé a věčné.

Tím, co jsem tu řekl, nijak nepopírám i možnost věčného neštěstí čili zavržení člověka, pouze jsem se z pohledu přirozeného rozumu zamyslel nad možností věčného života a věčné blaženosti člověka.