Je Bible nemorální kniha?

Byl Josef Egyptský tyran a Abrahám vrah vlastního syna? Je Bible plná, jak někteří tvrdí, návodů k nemravnému chování?

Ve zdejších diskuzích mnozí tvrdí, že Josef Egyptský byl vykořisťovatel, Abrahám pomalu vrah vlastního dítěte apod. Já s tím rozhodně nemůžu souhlasit. Půjdu na to od Abraháma přes Josefa a Mojžíše až po Jozueho. Nejdřív si ale vyjasněme pár principů:

1. Jako věřící křesťan ctím Abraháma, Izáka, Jakuba, Josefa, Mojžíše, Jozueho a další postavy Starého zákona jako světce, jejich činy pokládám za hodné následování a nepochybuji o pravdivosti biblické historie týkající se těchto i jiných biblických osob. A protože křesťané jsou lidé rozumní a milují pravdu, budu tento postoj hájit nejen autoritou katolické tradice, ale i rozumnými argumenty.

2. V tomto článku nehájím historicitu dotčených událostí. To jsem už dělal jinde (viz https://stanislavciganek.blog.idnes.cz/?strana=1) a příležitostně v tom chci pokračovat. Zde ale (a v navazujících článcích) hájím vnitřní logiku a soudržnost Bible, konkrétně to, že Bible z mravního hlediska správně hodnotí skutky jednotlivých postav, a toto hodnocení je shodné s mravními zásadami, které Bible předkládá a hájí, tedy s Desaterem, s Ježíšovým Horským kázáním (viz Mt 5-7) atd.

3. Při přehodnocení toho, jak Bible z mravního hlediska hodnotí jednotlivé popisované události, budu rozlišovat dvě základní roviny, totiž skutky lidí a skutky Boha! Lidé jsou vázáni jednat podle Božích přikázání, Bůh je zákonodárce a svými zákony vázán není. Bůh vždy jedná spravedlivě, jinak by nebyl Bohem – absolutně dokonalou bytostí - jeho jednání ale nelze hodnotit podle zákonů platných pro lidi. Pro člověka např. platí „Nezabiješ.“ Bůh je ale Pánem života a smrti, je to On, kdo u každého člověka rozhoduje, kdy a jak zemře. Měli bychom věřit, že i v tomto rozhodnutí je vždy spravedlivý. Avšak vždy nemáme možnost se o tom přesvědčit. V některých případech, je nám však správnost a spravedlnost takového Božího rozhodnutí ukázána. Odporovalo by Boží spravedlnosti, kdyby po člověku chtěl, aby jednal proti Desateru. Bůh však může použít člověka jako oznamovatele a zprostředkovatele svých trestů uvalených na lidi -  tak jak tomu bylo u Mojžíše. Mojžíš nepovraždil prvorozené, ale oznámil, že Bůh je pobije, a to je rozdíl. K tomu se, dá-li Bůh, vrátím.

Abrahámova oběť vlastního syna:

Teď k první vytčené postavě: Abrahámovi a k jeho obětování Izáka. Hned na úvod to nejpodstatnější: k obětování Izáka fyzicky nedošlo, Abrahám ho nezabil, Bůh samozřejmě dopředu věděl, jak to dopadne, věděl, že vraždu Izáka jeho vlastním otcem nedopustí. Vedl však Abraháma tak, aby došel až na horu Moria a položil zde Izáka na oltář, což vše bylo detailním předobrazem (prototypem) oběti Ježíše Krista, Božího Syna, který zemře za hříchy všech lidí.

Mluvíme o události popsané v 22. kapitole knihy Genesis. Třeba však znát nejen tuto kapitolu, ale i to kdo byl Abrahám a co mu Bůh zaslíbil. Abrahám byl dědicem Božího zaslíbení daného už Adamovi, že Bůh pošle lidstvu Spasitele (viz Gn 3,14). Už Abrahámovi předci Noe, Náchor, Terach a jiní byli Božími proroky a měli zvláštní zkušenosti s Božím vedením. K Abrahámovi Bůh mluvil tak, že si Abrahám byl naprosto jistý, že jde o Boží hlas. Měl mnoho zkušeností s Božími zásahy, kdy ho Hospodin zachránil z různých nebezpečí atd. Vzpomeňme zvláštní ochranu, kterou Bůh držel nad jeho neplodnou ženou Sárou nebo Abrahámovo vítězství nad králi, při němž zachránil Lota s jeho rodinou. Podobných Božích zásahů bylo v životě Abraháma mnoho. Bůh mu slíbil syna, ze kterého vzejde potomstvo, v němž budou požehnána všechna pokolení země (Gn 12,3; 15,4). Ale jeho žena byla neplodná. Když bylo Abrahámovi 85 let a jeho ženě Sáře 75 vzala Sára svou egyptskou otrokyni Hagar a dala ji svému muži, aby zplodil dítě aspoň z ní. Tak se narodil Izmael, když bylo Abrahámovi 86 let. Když však bylo Abrahámovi 99, zjevil se mu Hospodin znovu a řekl mu, že bude mít syna i ze Sáry. Abrahám i Sára se tomu smáli. Sára však otěhotněla a v 90 porodila syna Izáka („Smíšek“). Podle Gn 15 byla Sára ještě okolo sedmdesátky velmi krásnou ženou, podle Gn 22 se dožila 120 let a Abrahám se dožil 175 (Gn 23).

Po odstavení Izáka přesvědčila Sára Abraháma, Aby Hagar s Izmaelem vyhnal. Izmaelovi už bylo asi 13 let. Abrahám to nechtěl udělat, ale Hospodin se mu zjevil a řekl mu, aby Sáru poslechl. Abrahám tedy zavolal Hagar, dal jí měch s vodou a chléb na cestu a poslal ji i se svým synem Izákem pryč. Hagar bloudila po poušti, a když jí došla voda, poodešla kousek dál od chlapce, aby se nemusela dívat na smrt svého syna. Hospodin ale uslyšel křik (Abrahámova) dítěte, Hagaře se zjevil anděl a ukázal jí pramen. I to bylo velmi tvrdé. Bůh Abrahámovi neřekl, aby s Hagarou spal. Zdá se, že v tom Abrahám udělal chybu, Písmo k tomu mlčí. Ovoce tohoto prorokova skutku – že poslech svou ženu a spal s cizí, žneme dodnes. Ale Hospodin i „to“ může proměnit na požehnání. Sinové Hagari jsou Hospodinem využívaní, jako trest na nevěrné a odpadlé křesťany...

Po vyhnání Izmaele se Bůh Abrahámovi zjevil a přikázal mu, aby vzal svého jediného syna Izáka, šel do krajiny zvané Moria, a tam Izáka obětoval jako zápalnou oběť na jedné hoře, kterou mu Bůh ukáže (Gn 22). Blesk z nebe! Zásah přímo do srdce! Tento Bůh, který mu všechno dal, mu nyní všechno bere. Abrahám by raději sám tisíckrát umřel, než zabil Izáka. Na něj se upínal celý jeho život, každý tep jeho srdce. Izák byl pro něj centrem světa. Izák měl pro něj větší hodnotu než celý vesmír. Než život všech lidí na zemi, protože Abrahám byl skálopevně přesvědčen, že z Izáka se narodí Spasitel světa, že on je dědicem zaslíbení, Abrahám to prostě věděl, po tom všem, co s Hospodinem zažil, to pro něj bylo jistější, než to, co nahmatal svýma rukama a viděl vlastníma očima. Abrahám se na Izákův život nedíval jen jako na život vlastního syna, ale jako na život celého světa, ba více, jako na důkaz, projev a realizaci Boží spravedlnosti a věrnosti. Pro Abraháma byl Izák, dalo by se říct, Bohem v těle. A proto Abrahám mohl i tušit, že k něčemu takovému, k takové zkoušce, musí dojít, nikdy si ale asi nepomyslel, že to Bůh bude chtít po něm samotném. Bůh zaslíbil, že pošle Spasitele. Pak řekl, že ten přijde z Abrahámova potomstva a pak to upřesnil, že konkrétně z Izáka, který se narodí z jeho neplodné 90 leté ženy. A teď, když má Izák asi 5 let, chce Bůh jeho smrt! Abrahám na jeho narození čekal do sta let. Už ztratil naději. Potom mu ji Bůh oživil a pak svůj slib splnil. Hospodin udělal nemožné realitou, a teď to chce všechno zrušit a zničit?! Jenže Abrahám věděl, že Hospodin stoprocentně a bezpodmínečně stanovil, že Mesiáš přijde srze jeho syna Izáka! Jak si to mohl vysvětlit? Jedině tak, že Bůh buď Izákově smrti zabrání anebo ho vzkřísí s mrtvých! Jiná možnost nebyla a Abrahám na to čekal! (viz Žid 11,19). Čekal, že např. udeří blesk z nebe a zabije jeho samotného. Nic by proti tomu nenamítal. Ani slovem by proti Bohu nereptal. Naopak, poděkoval by mu, že ho zbavil té příšerné povinnosti. Jak dlouho asi Abrahámovi trvalo svázat Izáka do kozelce, jak dlouho nad ním asi držel vztaženou ruku s nožem? To písmo neříká. Říká ale: „I vztáhl Abrahám ruku po obětním noži, aby svého syna zabil, jako obětního beránka. V tom na něho z nebe volá Hospodinův anděl: ‚Abraháme, Abraháme!‘ Ten odvětil: ‚Tu jsem.‘ A řekl: ‚Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.‘ ... ‚Přisáhl jsem při sobě samém, je výrok Hospodinův, protože jsi to udělal, ... ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechna pokolení země.‘“ (Gn 22,10-18).

Pěkně to vyjadřuje jeden starý biblický film. Je tam znázorněno, jak si Abrahám s Izákem hraje, jak Izák byl neustále s ním, všechno dělali spolu, všechno ho učil, všechno mu vysvětloval. Stoletý stařec běhal a křepčil jako mladík a s nadšením chtěl malému chlapci předat všechny své životní zkušenosti a veškerou moudrost otců. Spolu se starali o stádo ovcí. Izák si oblíbil jednoho krásného malého beránka. Všude ho nosil v náručí a hrál si s ním. A jednoho dne Abrahám přišel a řekl mu: Izáku, teď přineseme oběť Hospodinu, vyber ty sám beránka z našich ovcí, pro Hospodina. A vysvětloval mu, že Bohu musí obětovat to nejlepší, to co má pro něj největší hodnotu, to co nejvíc miluje. A Izák pak sám pochopil, že to musí být právě ten jeho oblíbený beránek. I když ho to strašně bolelo, přinesl pak Izák tu oběť, sám beránka zabil. Krátce na to promluvil Hospodin k Abrahámovi a chtěl po něm tu nejstrašnější věc: obětovat Izáka. Když pak jsou na ten pahorek v kraji Moria a Izák nese dříví na svou vlastní oběť, ptá se Abraháma: ‚Otče, hle dříví a oheň k zápalné oběti, ale kde je beránek?‘ A on odpovídá: ‚Hospodin sám si vyhlédne beránka.‘ Když pak dojdou na vrchol, postaví oltář a Abrahám uchopí provaz, Izák se na něj podívá a říká: ‚Otče, svaž mě pevně.‘ Tím autoři filmu vyjádřili, že Izák sám pochopil, že je to právě on, co musí jeho otec Hospodinu obětovat.

Hospodinovým zásahem byli však oba poučeni, že Bůh si nežádá takové oběti, které by byly za cenu přestoupení Božích přikázání. U proroka Jeremiáše Hospodin odsuzuje ohavné lidské oběti přinášené démonu zvanému Bál. Říká: „Vybudovali posvátná návrší Baalova, aby Baalovi jako zápalné oběti pálili v ohni své syny. K tomu jsem jim přece nedal příkaz, ani jsem o tom nemluvil, ani mi to na mysl nepřišlo.“ (Jer 19,5). Ani nikde jinde v Písmu Hospodin nic takového nežádal. Abrahámovi to nařídil pouze jako zkoušku víry, jak jsme si ukázali, a potom toto své nařízení výslovně odvolal, s tím, že ho pouze zkoušel.

Ano, Bůh za nás vydal v oběť svého vlastního Syna, Pána Ježíše Krista. On to mohl a měl právo učinit a Boží Syn se sám dobrovolně obětoval. Ani Ježíš se ale nezabil sám, nýbrž byl zabit rukama bezbožníků. On pouze neutekl a nevyhnul se strašné smrti, i když by mohl. Nebyl k tomu ale povinen. Ani obyčejný člověk není povinen utíkat před smrtí, pokud je pronásledován za spravedlivou věc. Může utéct a může se nechat nespravedlivě zabít, aby tak vydal svědectví o spravedlnosti. Nikdo totiž nemá větší lásku než ten, kdo dá život za své přátele.