Proč nevolit ale teď ano – postoj křesťana k volbám

Pro velkou část občanů není účast ve volbách vůbec samozřejmou. Mnozí jsou snad prostě lhostejnými, ale někteří k takové pasivitě uvádějí i pádné důvody. Pro názornost aspoň čtyři z nich:

1. Žijeme v totalitním zločineckém systému a svou účastí na volbách občan tento zvrhlý politický režim svým způsobem podporuje; a svým hlasem mu jakoby propůjčuje legitimitu.

2. Neexistuje dostatečně věrohodná záruka, že volby nejsou falšovány, anebo že nebudou zfalšovány aspoň v případě, kdyby měly vyhrát strany slibující nastolení spravedlivějších zákonů.

3. I kdyby se takové strany a takoví jedinci skutečně do parlamentů, do vlády a na jiná zodpovědná místa dostali, nebylo by to zárukou, že nastanou slibované změny, protože i kdyby tito lidé měli nejlepší úmysly a snahy, nebudou moci čelit nadnárodním elitám vnucující nám nemorální pseudozákony, neboť tyto elity jsou faktickými držiteli ekonomických a vojenských prostředků.

4. Pokud by tedy i kýžené politické změny k lepšímu už měly nastat, jmenované elity pravděpodobně vyvolají jakousi barevnou revoluci, nebo občanskou válku, případně i mezinárodní a světový ozbrojený konflikt.

Určitě bychom našli i další argumenty proč nevolit, tyto však postačí k tomu, aby v polemice s nimi bylo možno ukázat, že navzdory jejich určité platnosti, je účast v těchto volbách do Evropského parlamentu dobrá a potřebná.

Ad 1: I když se účast na volbách dá vykládat i jako podpora stávajícího nemorálního politického systému, a neúčast v nich, kterou volič dává najevo svou nespokojenost s režimem či lhostejnost k němu, je také svého druhu volbou, přesto je volit mravně dovolené, a pokud jsou zde kandidáti slibující nastolení zákonů spravedlivějších, než jsou ty současné, pak je tato účast i mravně dobrá. (Protože však neexistuje jistota, že k slibovaným změnám k lepšímu skutečně dojde, není občan k této účasti ve svědomí vázán.) Mravně dovolená je účast ve volbách i navzdory zásadně nespravedlivému režimu proto, že každý i ten nejhorší politický systém obsahuje určité prvky přirozené spravedlnosti, a my svým hlasem nechceme volit to, co je v tomto režimu zvrácené a odporující Božím zákonům (jako např. princip bezbřehé tolerance a ochrany nemorálností atd.), ale volíme ty, kdo slibují zrušení nebo aspoň omezení těchto zvrácených antizákonů.

Ad 2: I když není záruka, že volby nebudou zfalšovány, je hození hlasů kandidátům slibujícím spravedlivější zákony prospěšné. Jednak, není ani jistota, že volby falšovány jsou. A potom, i kdyby falšovány byly, i tak má smysl projevit svůj správný postoj odpovídající Božím zákonům, i kdyby se o počtu těch, kdo volí Boží řád, měli dozvědět jen oni falšovatelé. Konec konců, pokud by tady takoví falšovatelé byli, pak by to byli právě ti, kdo mají v rukou skutečnou moc, a pak by jistě stálo za to dát právě jim najevo, že národ stojí za Božími zákony a nevěří jejich lživé propagandě. Co tak kdybyste žili pod vládou jednoho zločineckého diktátora a naskytla by se vám příležitost s ním mluvit nebo jinak komunikovat? Nevyužili byste té příležitosti ke svědectví o tom, že se nebojíte jeho tyranie, ale milujete zákony a spravedlivou vládu Krále králů a Pána pánů, Pána Ježíše Krista?

Ad 3: Držet ekonomické prostředky, zdroje a zbraně, to samo o sobě ještě nedává jejich držitelům moc k ovládání lidstva, pokud to není spojeno s důvěrou lidí či s jejich poddaností skrze strach. I ty zbraně i těžební průmysl a vše ostatní obsluhují lidé. Člověk je obdařen svobodou od Boha, a tuto svobodu mu nikdo nemůže vzít, pokud se jí sám ze strachu nebo z nevědomosti nevzdá. Nikdo tedy nebude moci ovládat národy, pokud mu masy přestanou věřit. Čelíme-li diktatuře světových finančních elit, pak cesta k jejímu svrhnutí je právě v prozření národů, v přijetí Božích spravedlivých zákonů těmito národy a v odmítnutí nechat se zotročovat. A toto prozření mohou zprostředkovat ti, kdo budou ochotni bojovat i v rovině politiky za spravedlivé Boží zákony. Jde o Boží zákon, a v boji za něj už vítězí každý, kdo bojovat začal, a pokud se nevzdá, dosáhne i vítězství konečného. Zvlášť v posledním desetiletí jsme svědky toho, že veřejné míněn se mění; nedávno „zakázaná“ a médii bojkotovaná témata (jako juvenilní justice, řízená migrace apod.) jsou najednou přebírána vůdčími politickými osobnostmi. Tyto změny nám dávají naději na osvobození od skryté totality, která může fungovat právě jen díky nevědomosti či mlčení většiny. To politické osvobození není tím nejdůležitějším. Podstatné je osobní osvobození jedinců od strachu a od lži, které jim otvírá cestu k přijetí Pána Ježíše a jeho evangelia, k spáse v odpuštění hříchů a k životu věčnému v Božím království. To je ten skuteční cíl. Vítězství na poli politiky ať už větší nebo menší je jenom prostředkem k tomuto cíli konečnému. Bylo by však hloupé tohoto prostředku nevyužít, a nesnažit se skrze politiku, a jde-li to, i skrze volby, pomoci mnohým k prozření a osvobození se od lži.

Ad 4: Pokud nám tedy Pán výrazné vítězství v oblasti politiky dopřeje, pak se začnou rušit nemorální zákony a budou zaváděny zákony odpovídající Boží vůli. Evropské státy začnou podporovat vícečetné rodiny, manželskou i předmanželskou věrnost, začnou se bránit přílivu a zvůli imigrantů, budou zde omezovány a posléze úplně zakázány umělé potraty, lidé pochopí nesmyslnost a zhoubnost antikoncepční mentality, která jim byla vnucena, v lékárnách již nebude k dostání hormonální antikoncepce, začne opadávat kažení dětí a mládeže sexualizačními programy ve škole i v médiích. Naopak se budou více a více objevovat filmy a literatura oslavující ctnosti, manželskou věrnost, výchovu dětí ke statečnosti, k lásce k rodině a vlasti. Národ a vlastenectví už nebudou sprostými slovy, nýbrž něčím posvátným. Homosexualita a podobné zvrhlosti budou opět něčím opovrhovaným, za co se lidé stydí. Lidé se začnou navracet ke křesťanským kořenům Evropy, mnozí přijmou Pána Ježíše za svého Spasitele a podřídí se jeho vládě a další, i když nepřijmou tuto spasitelnou víru, budou přece s úctou a respektem uznávat křesťanství jako zdroj těch nejlepším a nejosvědčenějších morálních principů, které jsou nejjistějším základem pro spravedlivě fungující stát. Ano, až se toto Boží dílo obrody národů stane viditelným, pak se jistě dá očekávat, že nepřátelé Kristova zákona vyvolají různé provokace, občanské války a podobně, a budou se tak snažit zabránit změně současné liberální demokracie (která v principu a programově odmítá uznat Boží zákony) na spravedlivý politický systém, který do své ústavy zákon Kristův zakotví a bude ho uznávat jako svůj nezpochybnitelný základ. Takové nepokoje jistě hrozí a může k nim dokonce dojít i dřív než ta viditelná obroda nastane. I kdyby ale tyto nepokoje byly někým vyvolány jako přímá reakce na vítězství pronárodních stran v evropských volbách, pak zodpovědnost za případné násilnosti nemají ti, kdo volili podle svého přesvědčení, nýbrž ti, kdo různými provokacemi nepokoje vyvolali. Podobně ani prezident Janukovič na Ukrajině, když odmítl podpis asociační úmluvy s EU, nenesl tím morální zodpovědnost za následné násilnosti spáchané na Majdanu. Tu zodpovědnost nesou ti, kdo tuto revoluci vyvolali a udržovali. Stejně tak se nedá říct, že bychom nemohli volit pronárodní strany, jen proto, že po tom, co tyto strany získají v Evropě většinové postavení, někdo vyvolá revoluci. To bude vina toho, kdo takovou revoluci podnítí, a ne těch, kdo volili podle svého přesvědčení. A i když k ní dojde, Bůh si i takovou situaci může použít k prosazení svých plánů.

Odpověďmi na námitky proti účasti ve volbách je už dosti jasně vyjádřeno, proč je účast v těchto volbách navýsost žádoucí. Tím důvodem je především skutečnost, že podobně jako na Slovensku a v Česku tak také na politické scéně velkých evropských států vystupují pronárodní strany, které se v Evropském parlamentu mohou sdružit do frakcí a vytvořit tak silnou oposici blokující prosazení těch nejhorších rozhodnutí Evropského parlamentu. Kromě toho je zde i rovina osvěty. Postavení evuroposlance umožňuje dotyčnému takříkajíc „křičet na plnou hubu“ do celého světa. A tím se častokrát zmůže více než samotným hlasováním v parlamentu. Každý z poslanců je tam přeci někým volen, a pokud se jeho voliči dozvědí např. o zrůdnosti toho či onoho zákona, budou ho „bombardovat“ připomínkami a dotyčný už ze strachu a pro kariérismus ruku nezvedne. Tím to ale nekončí. Svoje rozhodnutí hlasovat či nehlasovat tak či onak musí potom také obhajovat před dalšími tazateli, v médiích svého národa apod., aby nevypadal jako schizofrenik, a tím vzniká lavinovitá vlna změny myšlení. Prostředky ke změně „politického ovzduší“ tedy existují, a účast ve volbách patří mezi ně.

A koho tedy volit. Samozřejmé je, že žádný křesťan nemůže volit ty, kdo podporovali či podporují přijetí Istanbulské úmluvy, propagují registrované partnerství či dokonce tzv. manželství homosexuálů, adopci dětí těmito páry atd. Také určitě nevolit ty, kdo pronárodní politiky a strany obviňují z „extrémizmu a fašizmu“, kdo schvalují občanskou válku na Ukrajině a mluví o agresi Ruska vůči Ukrajině atd.

Co se týče volby mezi více pronárodními stranami, které mají více méně stejný program, shodnou se na odmítání imigrantů, LGBT agendy apod. ale přesto se nedokážou či nechtějí vzájemně sjednotit, pak je třeba si uvědomit, že v politice nemůžeme nikomu stoprocentně věřit, ale volíme toho, u koho je největší pravděpodobnost, že spravedlivé morální principy, které deklaruje, bude také i reálně prosazovat. Politika není totéž jako oblast náboženské víry. V oblasti víry nemůžeme tvořit žádné společenství s nikým, kdo nemá pravou víru, protože cílem víry je věčná spása, a přijetí či schválení jakéhokoli bludu v oblasti víry, dosažení této věčné spásy znemožňuje. Proto ve víře nemůžu mít žádné společenství s jakýmkoli bludařem či modlářem. Ale v oblasti politiky jde o časné dobro, a tohoto časného dobra je možno dosáhnout různými prostředky. Proto je mravně dovolené volit každého, kdo deklaruje prosazení spravedlivých zákonů anebo aspoň zákonů, které jsou spravedlivější než ty stávající, pokud není zřejmé, že své sliby poruší.

Jak ale můžeme poznat, nakolik je kandidát věrohodný? To samozřejmě s jistotou vědět nemůžeme, protože nikomu nevidíme do svědomí. Jsou ale určité vnější znaky, které člověka činí více méně důvěryhodným. Čím delší dobu daný politik či strana určité principy v konzistentní formě hlásá a hájí, tím větší je šance, že je bud hájit nadále. Pokud je pak hájil i v době, kdy v tom byl v podstatě sám a neměl podporu ani u jiných politiků ani u církevní hierarchie či jinde, pak je pravděpodobnost takové jeho „politické věrnosti“ ještě větší.

Dále je třeba si uvědomit, že když dáváme hlas konkrétnímu politikovi, nepřijímáme tím a neschvalujeme nutně všechny jeho názory a postoje, které někdy někde vyslovil (jak se to politikům i veřejnosti častokrát snaží manipulativně vnutit jejich odpůrci ať už z řad jejich politických kolegů nebo i z řad pracovníků médií) a už vůbec tím nepřijímáme a nepodporujeme to, co by si snad mohl skrytě myslet, a z nějakého prospěchářství to zamlčovat. Volíme ho pouze jako největší šanci na aktuální zlepšení poměrů. Pokud tedy někteří kandidáti hájí křesťanské morální principy a deklarují, že budou bojovat za osvobození svého národa z područí totality nemorálnosti, ale na druhé straně jsou obviňováni z údajného rasizmu či jiných nemorálních postojů, pak je třeba si položit otázku: Hlásil se ten člověk skutečně někdy k oněm nemorálním protikřesťanským zásadám, ze kterých je obviňován? A za druhé, kdyby je i skrytě zastával a po svém zvolení do politické funkce by je chtěl začít zjevně či skrytě prosazovat, měl by k tomu reálnou šanci a hrozilo by reálně, že se mu v tom ohledu něco podaří prosadit? Aplikace těchto otázek na konkrétní kandidáty může mnohým pomoci v jejich předvolebním rozhodování.

Zbývá dodat, že pokud i po výše navrženém zvážení jednotlivých kandidátů zůstává více jakoby alternativních možností, pak je samozřejmě praktičtější a účinnější dát hlas tomu, kdo má reálně větší šanci být zvolen. Zároveň je ale správným i takový postoj, když se někdo rozhodne dát hlas kandidátovi, jehož postoje vnímá jako správnější, přesto že dotyčný nemá prakticky žádnou šanci na zvolení. To proto, že ve volbách nejde jenom o úspěch ve smyslu získání politické funkce, ale i o projev názoru občanů. A pokud je nějaký postoj správný a ve schodě s Božím zákonem, pak je rozumné mu projevit podporu, i přes to, že jej většina společnosti pokládá za extrémní. I takové řešení dilemat spojených s volbami je z mravního hlediska pro křesťana naprosto v pořádku.

Lepším a rozumnějším se ale zdá volit ty, kdo představují nejreálnější šanci na prosazení alespoň některých principů odpovídajících spravedlivému Božímu zákonu do oblasti politiky. Věříme totiž v Boha živého a všemohoucího, který jistě má moc projevit svou vládu dnes a zde, v naší současné společnosti a v našich národech a chceme v tom být jeho nástroji.