Rozbor žaloby proti M. Janu Husovi

Hus zemřel za pravdu. To nás učili už ve škole. Dnešní katolík i každý upřímný křesťan se ptá: Ale za jakou pravdu!? Za „svojí pravdu“ nebo za skutečnou objektivní pravdu, pravdu křesťanské víry, tedy za samotného Krista Pána!? Abychom mohli posoudit, jestli byl Hus odsouzen právem či neprávem a jestli zemřel za pravověrnou křesťanskou víru, musíme ji sami znát. Co je to vlastně křesťanská víra? Přesně o tom mluví ona nejznámější a nejcitovanější Husova slova: „Protož, milý křesťane, hledej pravdu…“ Napsal je na začátku svého Výkladu vyznání víry v kapitolce „Základ víry“. Mluví tam o třech stupních víry a říká:

„Prvním stupněm věřím svému druhu či jinému člověku, když mi říká něco mimo Písma. Druhým stupněm věřím papežským dokumentům a listům, které se nezakládají na Písmu. Třetím stupněm věřím Písmu svatému, neboť ono s jistotou ukazuje pravdu, za niž má každý křesťan pohotově obětovat život.“ (Tím se nijak nepopírá Tradice, Písmo je ale zvláštním způsobem závaznou normou toho, co se má věřit, právě tím, že je psaným Božím slovem. To že bylo napsáno, má jedinečný význam pro rozlišení, která tradice je Božím zjevením, a která ne. Hus vždy žádal argumenty z Písma nebo z rozumu podřízeného pravdě. Vždy se také odvolával na svaté církevní učitele. Viz i jeho poznámky k žalobám v tomto rozboru.) „A tento třetí stupeň víry se nazývá jedna víra obecná, neboť celá obec křesťanů je pod trestem zatracení zavázána ji věřit. Proto Spasitel říká: ‚Kdo neuvěří, bude zatracen.‘ (Mt konec) Sv. Pavel k tomu říká: ‚Jeden Pán, jeden Bůh, jedna víra, jeden křest.‘ (Ef 4) Všichni křesťané mají jednoho Pána, jednoho Boha, v něhož věří, jednu společnou víru, kterou věří a jeden křest do jména Otce i Syna i svatého Ducha, kterým jsou pokřtěni. Více než laici jsou k této víře vázáni kněží, aby ji nejdřív sami znali a zachovávali a učili nevědomé. Každý je touto vírou vázán přinejmenším k tomu, aby věřil všechno, co Kristus chce, abychom věřili a nevěřil nic, co Kristus nechce. Proto sv. proroci říkali: ‚Tak praví Hospodin Bůh.‘ Tím chtěli přivést lidi k této víře. Pak apoštolové dávali za příklad Krista a říkali lidu jeho vůli, jak On chce, abychom věřili. Apoštolové neučili nic jiného než, co učil Kristus a přikázal jim, aby to učili. Tak i všichni křesťané mají věřit to, co Bůh přikázal, aby bylo věřeno. Každý sice nezná všechno, co má být věřeno, ale má být ochoten pohotově přijmout pravdu, když mu bude z Písma svatého ukázána a ihned se zříct všeho, co by snad věřil proti Písmu svatému. Člověk nemá nic lehkovážně zastávat, ale jakmile pozná pravdu Boží, má se jí pevně držet až do smrti; neboť pravda nakonec vysvobodí. Vždyť Pán Ježíš říká: ‚Zůstanete-li v mém slovu, budete skutečně mými učedníky, poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.‘ (J 8) Protož milý křesťane, hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti; neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše, a konečně od smrti věčné, která je věčným odloučením od Boží lásky a od veškeré blažené radosti, jíž dojde každý, kdo věří v Boha i v Jezu Krista, jenž jest Pravý Bůh a pravý člověk.“

Hus zemřel právě proto, že odmítl uznat za křesťanskou víru, tedy za Bohem zjevenou pravdu něco, o čem nepoznal, že by to bylo Boží zjevení.

M. Janu Husovi byla nakonec u kostnického koncilu poskytnuta tři veřejná slyšení. Poslední z nich se konalo 8. 6. 1415. Hus při něm preláty i římského krále Zikmunda zapřísahal, aby mu poskytli další slyšení, v němž by mohl své názory a knihy dostatečně vysvětlit. V odpovědi Zikmundovi prohlásil, že zvlášť chce vysvětlit to, co napsal „o papeži, hlavách a údech církve“. A prohlásil: „Já připouštím a tvrdím, že papež biskupové, preláti atd., kteří by byli zavrženi a v smrtelných hříších, nejsou papeži, biskupy a preláty vzhledem k zásluhám ani hodně před Bohem, ale jsou jimi podle úřadu, protože, jak jsem řekl, jsou nehodnými služebníky svátostí.“[1]

Možnost k vysvětlení už však Husovi dána nebyla. Dne 18. 6. 1415 byl – místo dalšího veřejného slyšení – Husovi odevzdán soupis článků, které má odvolat. Šlo o 29 stručných tezí vytažených z jeho spisů a 16 odstavců lživých obvinění „svědků“. Výpovědi svědků však koncil prohlašoval za „nanejvýš důvěryhodné“. Hus místo odvolání vepsal do textu stručné vysvětlující poznámky. Ty jsou však bez znalosti jeho knih nesrozumitelné. Soudcové měli knihy před sebou, ale jaksi jim nechtěli rozumět. U tzv. svědeckých článků Hus většinou jen konstatoval, že jsou lživé. Články z knih z 18. 6. jsou více méně totožné s tím, co bylo pak 6. 7. 1415 vyhlášeno spolu s rozsudkem a uvádí se v koncilním dekretu a odsud u Denzingera. Rozdíly tu jsou minimální (např. rozčlenění 29 čl. na 30; vypuštění asi dvou vět, čímž byly skutečné Husovy postoje ještě více zamlženy). Týká se to ale jen článků vytažených ze spisů. Ty sestavené z výpovědí „svědků“ se do koncilního dekretu a do Denzingera nedostaly. Smysl článků vytažených z knih přitom úzce souvisí s obsahem těch článků tzv. svědeckých. Husovi teze obsažené v těch 29 (u Denzingera 30) článcích mohou být chápány v různých rozdílných rovinách a smyslech. Sám v knihách pečlivě rozlišuje nejrůznější smysly a významy užívaných termínů. To nebylo nějaké jeho kroucení, byl to tehdejší způsob práce teologa. Ta metoda má svá negativa, to ale nelze zazlívat Husovi. Oprostit se od tehdejšího způsobu uvažování a vyjadřování bylo pro něj jednak těžké, a hlavně, kdyby to udělal, byl by přijímán ještě hůře.             Na koncilu však nehleděli na celý obsah a smysl jeho knih a vytaženým článkům rozuměli v takovém smyslu, jaký jim dávala ta falešná obvinění.

Kardinálové v podstatě tvrdili, že Hus učil bludy, které lze jednou větou formulovat takto: Kdo nepatří mezi předurčené k věčné spáse a kdo se nachází v těžkém hříchu, ten není skutečným členem církve, a proto není ani právoplatným knězem, biskupem, ani papežem, ani světským pánem; vše, co ze svého úřadu koná, je neplatné a nikdo není povinen ho poslouchat.

Tento postoj Hus nikdy nezastával, chápal jeho zcestnost a zhoubnost a vždy ho výslovně odmítal!

Když Paul de Vooght – kněz, teolog a historik - hodnotí Husovy odsouzené články,[2] říká: Hus „hlásal také, že obecná církev v nejvlastnějším smyslu toho slova, je shromážděním, souhrnem predestinovaných se všemi důsledky, které z toho plynou a jsou vytčeny ve více článcích. Koncil však asi nepostřehl, že onu univerzitas predestinatorum umisťuje Hus do církevní množiny, do komplexu církví, kde je církev tradiční, to znamená pozemská, viditelná, hierarchická a svátostná, beze zbytku respektována.“ Znamená to, že Husovo pojetí bylo zcela pravověrné.

Jeho pojetí papežství hodnotí Vooght takto: „Mezi ‚závažnými věcmi‘ přiznal Hus, že hlásal učení o papežském primátu, tak jak se mu připisovalo: zřízení papežství, či v každém případě zavedení formy, jakou přijalo, přisuzoval ‚světskému‘ zásahu…“ Podle Vooghta tedy není prokázáno, že by Hus odmítal víru, že papežský primát ustanovil přímo Pán Ježíš. Hus pouze tvrdil, že Bůh si nepřeje, aby papež a biskupové měli světskou moc. Avšak jeho soudci ji měli a nechtěli se jí vzdát, a proto ho také vydali na upálení. Kdo ale dnes tvrdí, že papež a biskupové by měli mít politickou moc?

Vooght dále píše, že Hus „neodmítal pomyšlení, že by (papežství) popřípadě mohlo zaniknout.“ O tom, jaké měl člověk umučený před 6 stoletími myšlenky, je sice možno spekulovat, ale těžko to asi můžeme s jistotou vědět. Co však víme je, že Hus říkal a psal, že je možné, že bude Petrův stolec po dlouho dobu neobsazen, a to není totéž, jako zánik instituce papežství. Samozřejmě, že Hus si přál, aby papežství „zaniklo“, co do svého světského panování. To je zřejmé, protože tvrdil, že toto světské panování odporuje papežovu poslání.

Kousek dál Vooght píše: „Kritický rozbor jeho spisů, stejně jako jeho odpovědi na koncilu nenechávají žádné pochybnosti o tom, že jeho pojem episkopátu má tradiční charakter. Jediná Husova originálnost spočívá v tom, že naléhavě připomněl, že biskup či kněz není jen člověk pomazaný a posvěcený, ale že má také nějaké povinnosti.“ Pokud toto byla na kostnickém koncilu originální myšlenka, tak o jakou „reformu“ církve se pak koncil usiloval a jaké bylo jeho pojetí církve!? Zřejmě na hony vzdálené katolické a apoštolské víře!

Obviňování Husa z bludného učení o Eucharistii Vooght jednoznačně a rozhodně odmítá slovy: „Ještě závažnější nesrovnalosti byly u Eucharistie. Nelze se odvolat na žádný text, který by svědčil pro to, že se Hus kdy v tomto bodě vzdálil od obecně přijímané doktríny. Naopak desítky textů dokazují, že vždy hlásal pouze bezchybnou nauku. Vždycky protestoval proti pomlouvačnému obviňování v této věci. Všichni jeho soudcové s jedinou výjimkou však soudili, že je prostě lhář, zatvrzelý lhář.“ Ve skutečnosti těmi lháři byli oni sami.

„Mezi méně závažnými obviněními, zvláště těmi, jež vzešla z výpovědí ‚svědků‘, Hus vytrvale poukazuje na několik nepochybných pomluv. Nezamítal odpustky, nerozšiřoval Viklefovy bludy, máme-li zmínit ty hlavní.“

O reakci církevních prelátů na Husova slova Vooght říká: „jako by spolu hovořili hluší“. Je však zřejmé, že ani preláti ani Hus nebyli hloupí. Preláti věděli, že cílem je Husa za každou cenu odstranit, a proto záměrně „nechtěli rozumět“, o čem Hus mluví.

Vooght uzavírá: „Koncil zůstal k jeho připomínkám a popřením nepřístupný. Neměl žádné pochybnosti ani o svědcích, ani o skvělé práci šedesáti ‚proslulých‘ teologů. Je rozhodnuto. Koncilní otcové si zacpávají uši. Nechť Hus odvolá všechny články, jinak skončí na hranici. Hus však naprosto neklesne k nízkosti a ke lži. Za těch podmínek, jež se mu kladou, na žádné odvolání nepřistoupí. Raději zemře.“

První čtyři žalobní články vytažené z Husových spisů jsem zde na blogu rozebral v předcházejících článcích: zde, zde, zde, zde a tady.

Pátý žalobní článek zněl: „Předzvěděný, i když je snad v milosti podle aktuální spravedlnosti, přeci nikdy není částí církve svaté; a předurčený zůstává vždy údem církve, i kdyby snad někdy odpadl od aktuální milosti, ale ne od milosti předurčení.“

Hus k němu znovu dopsal tutéž poznámku: „...církve svaté: ‚katolické v nejvlastnějším smyslu‘...“ V spisu O církvi Hus tvrdí, že předzvědění k zavržení jsou částí církve svaté, ale ne jako její skutečné údy ve vlastním slova smyslu, nýbrž pouze jako části, které musí být z těla vyvrženy (jako v lidském těle hlen, výkal atd.). Na začátku 3. kap. stojí: „Avšak proti tomu, co již bylo pověděno, namítá se předně to, že platí-li tento názor, žádný předzvěděný by nemohl být částí svaté matky církve obecné. Je to falešný závěr, protože každý křesťan podle slova u Matouše 13: ‚Podobno je království nebeské síti spuštěné do moře a shromažďující ryby všeho druhu‘, je částí oné církve.“ Tímto pojetím, jak říká Vooght, Hus nijak nenarušuje pravověrné učení o viditelné církvi. Naopak vždy tvrdil, že i svátosti a úřady těch, kdo jsou takto v církvi, ale ne z církve, jsou platné, a proto je Bůh v církvi nechává, protože v ní mají jistou úlohu, i když pro ně negativní. Na závěr 4. kap.            O církvi Hus říká: „A je zřejmé, že z toho, co jsme řekli, nevyplývají ani protichůdné ani si odporující závěry. Konečně je jasné, že žádný předzvěděný není opravdu částí svaté matky církve. Nazve-li svatý Tomáš nebo kdokoli jiný předzvěděného v milosti údem církve, pak mluví dvojznačně      (v jiném smyslu) s Augustinem a se svatým Písmem, přihlížeje k běžné mluvě a k obecnému mínění církve bojující. Proto bylo shora uvedeno, co říká Augustin: ‚Nemají-li však vytrvalost, to jest, nezůstávají-li v tom, čím začali být, nenazývají se vpravdě jménem, které z nich činí to, co nejsou. Neboť nejsou tím v očích toho, jemuž je známo, čím se stanou, totiž z dobrých zlí.‘ Tento výrok Augustinův musí stát proti všem námitkám, v nichž se objevuje dvojznačnost.“

Šestý žalobní článek zněl: „Když církev chápeme jako shromáždění předurčených, ať už jsou podle aktuální spravedlnosti v milosti anebo ne, pak tímto způsobem je církev článkem víry.“

Hus k článku dopsal: Je to výrok svatého Augustýna „Na Jana“. Dále: „O Enchiridiu.“ Dále: „O žaltáři.“ Dále o nauce křesťanské v knize „O ovci.“.

[1] Petra z Mladoňovic Zpráva o mistru Janu Husovi v Kostnici, Univerzita Karlova, Praha 1965, s. 161.

[2] De Vooght Paul, Kacířství Jana Husa, díly 1-32 in: Teologická revue Husitské teologické fakulty univerzity Karlovy v Praze, přeložila L. Havlíčková, od č. 1/1997. (elektronizované pracovní vydání) Viz díl 20, s. 329.