Podivné myšlenkové přemety. Pod pojmem lidského života je nutno chápat proces myšlení, ne jeho produkt. Nebo je snad Lenin skutečně "věčně živý"? Nikdo neví, jak vědomí vlastně funguje a jak je propojeno inidivduální uvědomění sebe sama, toto vnímání identity, s fyzickým tělem. Nejspíš to bude podobné, jako když zničíte počítač s nějakým inteligentním programem. Pisatel tohoto článku může tvrdit, že stále žije, protože máme jeho výstupy, já tvrdím, že nežije, ale mám CD s tím programem a oživím ho na fungl novém serveru. O své předchozí instalaci však nebude nic vědět.

Úvaha článku nese otázky nepochybně honosné. Vidím to ovšem nesmírně jednoduché - člověk je nesmrtelný a stav blaženosti je hravě dostupný komukoliv. Vše, je v té primitivní moudrosti - Postav dům, zploď potomka a zasaď strom. K tomu sehraj důstojně svou dobrovolnou roli - buď dobrým otcem - (matkou) a člověkem zároveň. Pak mohou přijít ony alternativy - a) Úsilí bude spatřeno a oceněno ... b) Nic nefunguje - ale funguje skvěle ! Za svého života se člověk oblaží samotný - to hmotné vytvořené trvá dále - dům, zídka, stromy rostou a to hlavní - Nesmrtelnost pokračuje v jeho dětech. Fantasticky to popsala Milada Horáková ze své cely nad ránem popravy - Zhruba - Svítá, jdu s hlavou vstyčenou, nermuťte ... Vrátím se ve vaších synech - dcerách, budu na lukách a polích . Závěr - Mj. stále existuje hrozba největší - Nesmrtelnost ! To by byla naprostá katastrofa a popření smyslu veškerého úsilí a bytí ! ...

To, že myšlenky jsou základním projevem života, ještě neznamená, že mohou existovat nezávisle na orgánech, jako jsou ledviny, srdce, plíce, játra nebo žaludek.

Základním projevem automobilu je jízda. Tu obstarávají kola, ale to neznamená, že by auto mohlo jezdit bez jiných součástí, jako je například palivová nádrž nebo motor.

Jak víme, že myšlenky člověka jsou originální a jeho rozhodnutí svobodná?

Je mi líto, ale celý článek je příkladem dosti lenivého myšlení. Už ten úvodní text: "Existenci člověka jakožto osoby nezjišťujeme z činosti žádného tělesného orgánu, ale z jeho originálních myšlenek a svobodných rozhodnutí. Proto není důvod se domnívat, že by smrtí těla měla zanikat i lidská osoba." Není žádná implikace mezi oběma větami. Není žádne "proto". Stačí to experimentálně ověřit: můžeme zjišťovat nové originální myšlenky daného člověka i po smrti jeho mozku? Existuje pro to nějaký důkaz? Ostatně, nejde jenom o myšlenky, ale i o některé povahové rysy. V minulém blogu jsem se docela vážně zeptal, jak by nebe pohlíželo na člověka, který po celý život byl vzorným věřícím, ale pak mu mozková choroba způsobila, že se jeho osobnost zcela změnila a nakonec se i zřekl Boha. To vše jenom v důsledku choroby - a takové příklady byly popsány. A zeptal jsem se proto, že pokud choroba může způsobit určité povahové rysy, tak to jednoznačně dokazuje, že povaha souvisí s mozkem. Zničte mozek a kde je povaha?

Druh implikace mezi činností mozku a existencí osoby není prokázán. Experimentální pozorování zjišťuje, že je zde úzký vztah, ale nedokazuje, co je příčinou a co následkem! Proto ta otázka: "Jak dokonalý mozek je třeba k tomu, aby vnikla osoba?" atd. Mrtvost člověka je důkazem, že jeho osoba není v těle přítomna, ale nemůže být důkazem, že jeho osoba přestala existovat. Ani sám život lidského těla není totiž důkazem, že je v něm osoba, tím důkazem je až smysl, který nalézáme v jeho slovech a jednání. Ne ale smysl svědčící o obyčejné inteligenci, kterou by mohl mít např. i počítač. Přítomnost osoby dokazují až určité specifické reakce, které může mít jen člověk.

Příklad: Nedávno Rusové testovali umělou inteligenci: robot zatelefonoval po internetu do britské firmy (která se zabývala tímtéž, co ruská strana - UI), a příjemci hovoru rozpoznali, že nejde o člověka až po určitém čase rozhovoru. V rozhovoru tedy došlo na otázky, které robot nebyl schopen zodpovědět, nebo je zodpověděl tak, že se prozradil.

Existence osoby se rozpozná, když dojde na osobní vztah k druhé osobě, na humor, pochopení, co prožívá tan druhý atd.

Tedy: činnost mozku je důkazem života a inteligence, ne důkazem osoby. Proto jeho nečinost nemůže být SAMA O SOBĚ DOSTATEČNÝM důkazem zániku dané osoby.

Albert Einstein jednou prohlásil: „Realita je jen iluze, i když velmi perzistentní.“" Trvdil, že duch se projevuje ve vesmíru" a "Bůh se projevuje v harmonii všeho, co existuje". Věřil v posmrtný život. Když v roce 1955 zesnul jeho celoživotní přítel Michele Besso, napsal necelý měsíc před svou vlastní smrtí v kondolenci jeho rodině: „Předešel mne a opustil tenhle zvláštní svět krátce přede mnou. To nic neznamená. Lidé jako on či já, kteří věříme ve fyziku, víme, že rozdíl mezi minulostí, přítomností a budoucností je pouze tvrdošíjně udržovaná iluze.“

Einstein by byl asi dost překvapen, že se společně s Teslou stal jakýmsi duševním guruem dnešních ezoteriků (dnes zváno New Age).

Celkem přirozené úvahy, které lidstvo provází od nepaměti. Ale není to zase tak složité. To, co se obecně označuje za "duši", je vlastně synergický efekt, vycházející z lepší uspořádanosti hmoty v těle. Takováto synergie se vyskytuje prakticky všude, kde se objevuje uspořádanost. Např. takový dům je jen dobře uspořádaná hromada cihel, ale od obyčejné hromady cihel se liší právě tou uspořádaností, díky které získá nadstavbové vlastnosti. Pokud ho zboříme, stane se z něho opět jen hromada cihel a své nadstavbové vlastnosti ztratí, to ale neznamená, že z něho unikne nějaké fluidum. Plyne z toho, že tato "duše" je skutečně pevně navázána na hmotu a s rozpadem těla nebo koncem jeho funkční uspořádanosti končí i tato "duše". Prostě se přestane projevovat. A dále z toho plyne, že určitou formu nadstavbové duše mají i rostliny, předměty vytvořené člověkem, zvířata, prakticky všechno. Pouze se liší míra projevu a autonomity této "duše", její míra působení na okolí, výraznost atd. Pro řadu lidí to je těžké takto přijmout, dříve se za takovéto názory i upalovalo, ale dnes se o tom snad již dá polemizovat bez emocí.

Ta „uspořádanost hmoty“ se ale mění třeba i v průběhu jednoho života - jinak se projevuje a vnímá dítě, jinak dospělý... přesto ve všech těchto fázích je někde za tím vším, za tou „duší“, myšlenkami, emocemi, chtěním, vůlí... nějakej - asi nejlépe nazvat mlčenlivý, neměnný pozorovatel. Člověk to nemůže s jistotou říci u nikoho jiného než u sebe - možná jsou všichni zombie alias roboti a je zde jen jejich vnější projev, do kterého mohou spadat i reakce, které jakoby svědčili že zombíe nejsou :-) ... ale to je jedno. Důležité je, že se člověk může přesvědčit sám u sebe, ponořit se do toho zadního bytí, přestat se ztotožňovat se vší tou formou... v tu chvíli ta „složitost“ nebo „duše“ dospěla k pochopení, že je jenom oknem, které pomine jako každá forma, ale že to nemá se smrtí nic společného, protože její pocit vlastního bytí je jenom odraz toho skutečného, kterej se dívá skrze ní. Stejně jako pomine odraz ale ne to co se odráží, jako pomine sen, ale ne ten kdo sní, stejně odpadne i ta „osvícená duše“ alias „hodně čisté okno“, ale ne ten, kdo se skrze něj dívá...